Beirut: The Rip Tide

Už dlouho nikdo nepřišel s tak jasnou a originální vizí muziky, jako Zach Condon v předvečer svých dvacátých narozenin. To bylo pět let nazpátek a projekt Beirut byl bleskem z čistého nebe. Není divu, že vlivný nezávislý obchod Rough Trade vyhlásil Gulag Orkestar deskou roku 2006. A co víc, hned rok nato zavřel mladík z amerického Santa Fé pusu všem pochybovačům neméně podařeným následovníkem The Flying Club Cup. Od té doby bylo o Zachovi neustále slyšet, ale s novou deskou přichází až po neuvěřitelných čtyřech letech pauzy. Úspěch mladého Američana a jeho spoluhráčů je ukryt v přirozenosti. Zatímco milovníci balkánské dechovky, kumpáni A Hawk and a Hacksaw, se postupně snaží jít k jádru karpatské hudební tradice, Beirut berou východoevropský živel také jako neoddělitelnou součást vlastní hudební řeči, vedle toho se ale nezříkají vlastních kořenů. Američan se nikdy nestane druhým Bobanem Markovićem, a z toho důvodu je i nová deska prvních Zachových spoluhráčů jen matným odleskem pravých balkánských ostrostřelců. Zach oproti tomu přirozeně (to slovo znovu podtrhuji) pojí americkou tradici s mexickou mariachi i balkánskou kutálkou. Všechny tři zdroje mají stejnou důležitost a Beirut tak ve výsledku směřuje mimo world music, což je v jeho případě jen a jen dobře. Beru to tak, že Beirut prvními dvěma deskami nakreslil takřka dokonalý tvar, od kterého si potřeboval odpočinout a hlavně s časovým odstupem promyslet, kam zakormidlovat s kapelou do budoucna. Jak to podle novinky The Rip Tide vypadá, Zach se rozhodl nepáchat další revoluci a snažil se dosavadnímu tvaru vyhladit poslední drobné nerovnosti. Pokud budete poslouchat desku jako první album Beirut, budete určitě nadšeni. Zatímco na všech předchozích nosičích, včetně řady EP, se vždy najdou nezvyklé experimentální úkroky stranou, letošní novinka představuje devět skladeb, které by mohly být stejně dobrými singly, jakým se stala East Harlem. Na druhou stranu, pokud už máte dosavadní diskografi i Zacha Condona vpitou pod kůží, nová deska vás ničím nepřekvapí. Mandolína drží melodii, perkuse popohánějí skladby kupředu, dechová sekce poctivě zařezává a Zach svým chlapeckým hlasem melancholicky pluje na obláčku. Je to jako s kouzelníkem, který dorazí poprvé do města a všechny diváky posadí na zadek kouzly, která nikdy neměli možnost spatřit. Když pak přijede podruhé, je to stále velká zábava, ale už víte, co od něj za psí kusy můžete očekávat. Stejně to je i s deskou The Rip Tide, která možná i z tohoto důvodu má pouhých třiatřicet minut.
Jako správně milující rodič se snažím být mírně kritičtější k chování vlastních potomků. Podobně i u oblíbených hudebníků vyžaduji víc než jen nadstandard. Beirut natočili nakažlivě hitovou desku, ale po mrazení zad před pěti a čtyřmi roky jsem chtěl po Zachovi víc. Na druhou stranu, různými experimenty by Beirut mohli dojít mimo oblast, ve které mohou excelovat. Nevím. Celkové přemítání nad The Rip Tide u mne bude probíhat ještě delší dobu. Nejlepší asi bude, když si poslední Zachovo album pustím zase znovu.

Pompeii Rec., 2011, 33:11