Komiksový bič na Sex Pistols

Setkání po letech někdy vyvolá zvláštní pocity. „Grafi cký román“ věnovaný anglickým punkerům Sex Pistols, který napsal Jim McCarthy, nakreslil Steve Parkhouse a vydalo nakladatelství BB Art, mi položil dotěrnou otázku: čím mě ta kapela zkraje 90. let tolik fascinovala? Potažmo čím mě nevědomě přitahuje dodnes, protože můj zájem o žánry punku a hard core, který ve specifi cké, transmutované podobě doznívá i s odstupem patnácti osmnácti let, spustili v první řadě Sex Pistols.
Dá se jistě hovořit o nostalgii po formativním období puberty, kdy mi punk, především v rovině vizuální, symbolizoval a otvíral možnosti osobní vzpoury proti autoritám, ať v podobě rodičovského nebo jiného institucionalizovaného, především školního dozoru – notabene to vše v dosud živých kulisách prvních porevolučních let. Dá se připojit konkrétnější nadšení z výrazové surovosti, jakési brutalizace rock’n’rollového základu, z řezavého zvuku Jonesovy kytary stejně jako Rottenova nevybíravého, animálního hlasového projevu. A fungoval samozřejmě mystifi kační mýtus kapely, vystavěný, přiživovaný a několikanásobně exhumovaný samozvaným ,demanažerem‘ Malcolmem McLarenem. Ostatně první nahrávkou Sex Pistols, kterou jsem v devadesátém roce získal, nebylo jejich jediné album Never Mind the Bollocks, ale o dva roky mladší kompilace s výmluvným názvem Flogging a Dead Horse.
Jenže ta mystifi kace, označovaná ve stejnojmenném fi lmu za „velký rock’n’rollový švindl“ a zdařile rekonstruovaná jmenovaným komiksem, zůstává třicet let po rozpadu kapely tím jediným, co je na Sex Pistols skutečné. Zbytek je tragicky prázdné, virtuální gesto. Hudbě nedali Sex Pistols ve srovnání s The Clash, Crass, Siouxsie and the Banshees, Black Flag nebo Dead Kennedys naprosto nic (baskytaristu Matlocka vyhodili právě proto, že uměl hrát) – a svoji ,anarchistickou‘ kritiku vedli odpočátku účelově, vnějškově a z bezpečí systémových, nikoli z alternativních D. I. Y. pozic (jako většina amerických hc/ punkových kapel z přelomu 70. a 80. let). Jejich tříleté angažmá na scéně nebylo ničím jiným než spektakulárním „mrskáním koňské mršiny“: rozcuchanou hlavu přičísli smlouvou s major labelem, k médiím chovali náležitou úctu (viz Rottenovu cudnou omluvu za vulgarismus v památné Grundyho televizní show), na koncertech se bojácně kryli hradbou ochranky atp.
McLaren rozdal role a Sex Pistols se jich chtivě chopili: strčili své revoluci hlavu do ohlávky a sami ji dovedli na jatka. Punk jim od počátku sloužil jako zástupný termín pro infantilní hru na společenskou hrozbu, pro dobře placenou kratochvíli, za niž není třeba nést odpovědnost; což dosvědčili mimo jiné v šestadevadesátém roce svým návratem na pódia. Crass to věděli už v osmasedmdesátém roce: Punk is dead. Dead Kennedys to zopakovali osm let po nich: Anarchy for sale. Pro dnešní stav punkového hnutí není výmluvnější příběh než ten, který vyprávějí McCarthy a Parkhouse v knize o Sex Pistols. Setkání po letech někdy vyvolá zvláštní pocity.