Ternoy/Cruz/Orins: Qeqertarsuatsiaat; Sakay: Antipodes

Klávesista Jérémie Ternoy, kytarista Ivann Cruza bubeník Peter Orins jsou zejména návštěvníkům festivalu Alternativa známi pod anagramem TOC. Tak vystoupili mimo jiné loni se svým psychedelickým elektrickým programem v Malostranské besedě obohaceni o dechovou sekci. Jejich další mutací je nyní akustická podoba, kde se kupodivu nikterak neztrácí uhrančivá psychedeličnost a vzájemná chemie tu funguje v krystalické formě. Qeqertarsuatsiaat je skvěle (byť možná nezáměrně) dramaturgicky vystavěné album. Hned úvodní jedenácti a půl minutová kompozice Djanet přináší překvapivě melodickou melancholii s až písňovými prvky (napadla mne dokonce podobnost s poetikou kapely Činna) ovšem obohacenou o Orinsovo čarování na „kuchyňské“ perkuse a řadu dalších zákrutů. Vlastně jakási ouvertura naznačující výchozí principy. Hned následující Turmi má však mnohem najjazzlejší ráz a pozvolně posluchače připravuje na výrazně abstraktnější filigránské tracky Gilgit a Baruun-Urt, kde jsou motivy občas rozloženy až na jakési prvočinitele. Ve Wakkanai se pozvolně vrací melodičnost, ale i tady je kladen důraz na každý tón a úder. Více amalgamní formu má pak až Rytkuchi a vše vrcholí repetitivní titulní skladbou s patřičnou gradací, jak je vlastní některým elektrickým eskapádám TOC. Elegičnost se zde snoubí s hravostí a kaleidoskopické postupy s nosnými linkami. Tohle trio si zkrátka zachovává svou nesmírnou energii a působivost, aniž by muselo diváka omamovat hlukovými stěnami.

Circum-Disc, 2015, 54:16

Dalšími stálými parťáky Petera Orinse z kolektivu Muzzix z města Lille jsou například trumpetista Christian Pruvost (ten ostatně mimo jiné vedl dechovou sekci TOC) a kontrabasista Nicolas Mahieux. Tihle tři pozvali v prosinci roku 2013 ke spolupráci na Tahiti žijícího trombonistu Jéróma Descampse, a tak se zrodilo kvarteto Sakay. Jejich společná improvizace na albu signifikantně nazvaném Antipodes (Protinožci) začíná v prvním tracku opět trefně pojmenovaném Fragile Présence (Křehká přítomnost) vzájemným oťukáváním. Postupně v hledání přibývá nutkavosti a všichni rozbalují celý arzenál svých dovedností a fíglů, aby je umně splétali a vedli čím dál vzrušenější muzikantské debaty. Oba dechové nástroje si přitakávají i se navzájem odfukují, kontrabas brnká i klouže a bubny vše umocňují správnými dunivými vibracemi. V šestém tracku Etincelles Sidérurgiques už to začíná být pěkně rozdrážděné a vpravdě jiskřivé. Patřičnou nervnost má Présentation d’ensemble a na rozdávání karet dojde v plíživě postupující divočině Distribution des cartes. Závěr má meditativnější, místy až hororovou atmosféru, které v jednu chvíli kontruje neposedné pískotání. Opět vlastně opus, který má dramatickou stavbu, své zápletky, peripetie i vyústění.

Circum-Disc, 2015, 57:12