Štempl nesmrtelnosti

Mohutný chór skeptických hlasů, který se během čtyřiadvaceti hodin po vyhlášení letošní Nobelovy ceny za literaturu ozval, ani tak nezpochybňuje oceněného, jako skutečnost, že se v kategorii literatury objevil písničkář, tedy v podstatě polovičatý básník. Tyto námitky jsou hodné pozornosti určitě více než všeobecné jalové nadšení, že „Bob konečně dostal Nobelovku“, jako by všechny jeho písně byly naráz transponovány o intelektuální duodecimu výše.
Kromě těch, kteří z elementární nevědomosti prostě Dylana sestřelí jako mihotavou popkulturní hvězdu, jsou zde ovšem jiní, kteří argumentují tím, že písničky zkrátka nejsou literatura. To by samozřejmě zpětně diskvalifikovalo veškerou písňovou – a v podstatě veškerou orální – tradici až k antickým rapsódiím. Ale pokud na takto radikální řez nemáte kuráž, pak marná sláva není patřičnějšího kandidáta než náš song and dance man. Takhle jednoduché to je.
Otázka zní, zda je o co stát. Už to, že je Nobelova cena udělována za přínos v oblasti fyziky, chemie, fyziologie nebo medicíny, literatury a míru (cena pro oblast ekonomickou není považována za plnohodnotnou), svědčí, že jde o dosti chaotický podnik: kde jsou ostatní vědy a múzy? Některé prý mají své vlastní zástupné ceny, ale takové vysvětlení je snad ještě zoufalejší než samotná frapantně nesystematická hrst oceňovaných kategorií. A výběr jmen je už hotový kabaret, zvláště v kategorii mírotvůrců; v té literární pak lze jen pozvedávat obočí až ke stropu nad tím, kdo všechno tam není. Když člověk prochází seznam, z nějž zcela nepokrytě vyčuhují především vulgárně ideologická hlediska, ztratí k téhle ceně jednou provždy jakýkoliv respekt.
Za těchto okolností lze pocítit jen úlevu z toho, že Dylana nakonec ocenili za pouhé „vytvoření nového poetického výraziva uvnitř skvělé americké písňové tradice“. Mimochodem, za hudební nobelovku je považována rovněž švédská Polar Music Prize, kteroužto Bob obdržel – pět let po Eltonu Johnovi(!) – za přínos, „zahrnující téměř čtyři desetiletí konstantně se měnících způsobů tvořivosti, vždy inovativních, ale vždy zakotvených v amerických hudebních tradicích a kořenech“. Čert ví, proč zrovna tohle tak dojímá humanisty z Bullerbynu, ale budiž, vcelku se nepletou. Každopádně když byl kdysi uváděn do rock’n’rollové síně slávy, bylo zřejmě, že zde nad rámec kategorie cosi citelně přebývá. A snad právě to by tedy mohlo dojít ocenění těmito prestižnějšími cenami.
Leč tady zjevně nastává problém, protože píseň – ponechme nyní stranou jak hudební písně beze slov, tak četné básně označované autorem jako písně – zdánlivě tvoří prostý součet textu a nápěvu, jako by v duchu biblickém slepý vedl chromého. A v běžné pop music tomu tak vskutku začasté bývá: polovičatý text a polovičatá hudba dají dohromady vysílatelnou píseň (pokud někdo napíše něco jen trochu fikanějšího, vzniká tzv. kvalitní pop, kterýžto je tradičně zlatým teletem hudebních kritiků).
Shodou historických okolností jsme právě v Dylanově případě měli možnost jak slyšet ponejprve jeho hudbu bez nám srozumitelných textů, tak i číst mnohé jeho texty bez hudby. Miliony posluchačů od Velké nad Veličkou po Velikonoční ostrovy neměly přinejmenším v momentu prvního poslechu šanci rozumět jeho písničkám z důvodu elementární jazykové bariéry. Jistě se o to statisíce pak pokusily a pro desetitisíce z nich posléze následoval další logický krok, arciže protichůdný, totiž četba knižních vydání Dylanových textů. A to včetně písní, které nebylo možné v tu chvíli slyšet, neboť prosakovaly na veřejnost postupně později.
Samo o sobě ne všechno bylo zrovna na nobelovku, ale každopádně bylo zjevné, že zde máme co činit nikoliv s pouhým součtem veršů a melodií, ale jejich vzájemným umocněním – s přímým protikladem oné biblické dvojice, s kýmsi pronikavě vidoucím a kráčejícím kromobyčejně jistým krokem.
Trošku škodolibě lze položit otázku, zda nynější snaha vysunout písničkářství z literatury, provázející Dylanovu nominaci, nevyjadřuje smýšlení těch, kteří by ještě móc rádi zapěli své opusy, jen kdyby toho byli schopni. Jak známo, na kytaru hrál nejen prafolkař Carl Sandburg, ale třeba i James Joyce, leč žádné Visions of Johanna z toho nevzešly. A proslulá fotografie „Bob učí Allena D-dur“ i koneckonců místy docela přijatelné – samotným Dylanem podporované – Ginsbergovy pokusy v tomto směru mluví jasnou řečí.
Přesto si lze stále představit básníka, který uspokojivě opatří své verše dostatečně výrazným nápěvem, čemuž se koneckonců často blíží ti nejlepší z písničkářů, ale sotva lze očekávat, že by je pak přednesl tak, jako to dokáže jen Dylan, s každým dnem znovu a znovu precizně broušeným ostřím jedné každé fráze – na úrovni, jakou nejspíše už nikdy nebude možné překonat. Lhostejno, zda je tím něco více či něco méně než řadový nobelista, každopádně zde – a nikde jinde – leží těžiště jeho významu.
Joan Baez s oduševnělostí sobě vlastní přispěchala s prohlášením, že „Nobelova cena je krokem k nesmrtelnosti“. O to ale netřeba mít péči: jestliže pisatel těchto řádků musel zpívat už před pětačtyřiceti lety v hodinách zpěvu Dylanovu pokrokovou píseň, jestliže na cukrárně v Dubé viselo svého času parte, na němž bylo místo obvyklého citátu z Písma napsáno: „Jen pamatuj, že smrt není konec… Nick Cave“ (samozřejmě nejde o Caveův verš, ale dylanovku Death Is Not The End), jestliže ve Štýrském Hradci proběhla letos výstava nazvaná Knockin’ on Heavens Tor[sic], zabývající se vztahem fotbalu a naboženství(!), pak je zjevně o Dylanovu pozemskou nesmrtelnost bezpečně postaráno. A nějaký Nobelův štempl nesmrtelnosti k tomu sotva co přidá.