Devendra Banhart: Ape In Pink Marble

V souvislosti se svým minulým albem Mala zdůrazňoval texaský rodák Devendra Banhart, že nehraje folk. Jednak prý proto, že jej žánry obecně nezajímají, a jednak proto, že přestal používat akustickou kytaru jako svůj hlavní nástroj. Na novince Ape In Pink Marble se sice vrací do komornějších poloh, ale žánrovou pestrost neopouští. K tomuto poznání je sice třeba pozorný poslech, protože pomalé a meditativní polohy převažují, ale album jako celek nabízí pestré aranže a různé kombinace nástrojů. Přitom vedle spíše epizodní role kytaristy Rodriga Amaranteho a přispění bubeníka a hráče na perkuse Grega Rogova album společně zaranžovali, produkovali a nahráli tři muži. Banhart si ke spolupráci přizval jednak svého dlouholetého spolupracovníka Noaha Georgesona a dále Josiaha Steinbricka, který hrál už na předchozí desce.
Zasněný hudební doprovod většiny písní vytváří kombinace kytar a syntezátorů s přidanou špetkou rytmiky. To samo by v kombinaci s písničkářovým hlasem mohlo stačit, nicméně další barvy album jako celek prosvětlují. Skladbu Good Time Charlie zpestří marimba, vedle níž se v následující Jon Lends A Hand objeví jako další klíčový nástroj japonské koto. Jeho role vzrůstá v písních Mourners’s Dance (kde hrají na kota Steinbrick s Georgesonem) a Saturday Night (v níž se s třetím kotem přidává sám Banhart). Mezi hudebně nejzajímavější skladby dále patří Mara s preparovanou kytarou a s rytmickým vzorcem jako od Pink Floyd a také odlehčená Fig In Leather, jejíž disco rytmus přímo volá po dubovém remixu. Naopak zkouškou posluchačovy trpělivosti je šestiminutová Linda. Z písně sice extrémně pomalé, ale zpočátku zajímavé (mimo jiné díky nenápadné basové lince Josiaha Steinbricka) bohužel za polovinou stopáže vyprchá veškerá energie a zpět se ji podaří „nahodit“ až po několika desítkách sekund.
Nemá smysl spekulovat, zda Banhart je, nebo není folkařem (i když sám tvrdím, že je). Je však písničkářem v tom smyslu, že ve svých písních vypráví příběhy. Některé mají jasného a známého adresáta – viz například úvodní skladbu Middle Names, věnovanou zesnulému Asovi Ferrymu, nebo následující Good Time Charlie z policejního prostředí –, jiné lze vnímat jako obecněji platné (Linda jako píseň o osamění a anonymitě). Nevím, zda autor své deváté album zamýšlel jako jeden dlouhý příběh v písních, ale plynutí od ztráty přítele v úvodním textu po dvanáctou skladbu Lucky („Lásko, slunce zapadá v tvých očích. Další důvod, proč jsem šťastný“) vyznívá naprosto přirozeně. Vše pak graduje v téměř instrumentální skladbě Celebration. Ta, třebaže se v ní opakuje pouze jedno slovo, je svým způsobem syntézou celého alba – kombinací základních rockových nástrojů se syntezátory a klidnou melodií s potlačeným rytmem, která přesto dokáže vyjádřit radost. Jistá česká skupina kdysi pojmenovala své album Veselá melancholia. Tak nějak Banhartova nová deska působí.

Nonesuch, 2016, 44:22