MELANIE DE BIASIO: Lilies

Brian Eno kdesi vysvětlill, že když narazí na nějaké dokonalé album, systematicky se vyhýbá poslechu dalších opusů stejného umělce, aby nebyl zklamán. Třetí album belgické zpěvačky Melanie De Biasio s názvem Lilies stylově navazuje jak na předchozí EP Blackened Cities, tak na její průlomové druhé album No Deal z roku 2013. Posluchač se po jeho poslechu nemůže zbavit dojmu, že v jejím případě Enovo pravidlo platí na 100%. Zatímco album No Deal nepřipravené posluchače ohromilo svou unikátní rovnováhou mezi šansoniérskou melodramatičností a jazzovým smyslem pro hudební drobnokresbu a hudební „flow“, následné EP již charakterizoval posun k ambientní elektronice. Nová deska pak skončila někde na půl cesty mezi relativně písňovým formátem No Deal a náladovými zvukovými plochami, které se jí na Blackened Cities slily v jeden celek. Od úvodní Your Freedom is The End of Me nás její hlas bludičky ze záhrobí i tentokrát efektivně vtáhne do klaustrofobního pološera ne nepodobného atmosféře triphopových Massive Attack z období cca Mezaninne. Na rozdíl od jednotlivě výrazných i v celku dramaticky navazujících skladeb druhého alba, však tentokrát elektronické smyčky a melodické motivy většiny skladeb působí skicovitě, nedotaženě až manýrovitě. Zpěvaččin hypnotický projev se bez nosnějšího hudebního materiálu utápí v banalitě a elektronické šedi, včetně závěrečného recitativu. Ne náhodou se písničce nakonec nepodobá ani její elektroverze posluchačsky vděčného a saxofonistou Johnem Coltranem zvěčnělého standardu Afro Blue Monga Santamarii. Nemá smysl zpochybňovat zpěvaččin talent, charisma a nekompromisní zápal, ty ale bez výraznějších skladeb, silnější skupinové interakce a bez kritičtějšího zásahu producentských nůžek slyšitelně nestačí ke vzniku nahrávky, která by v záplavě oposlouchané ambientní elektroniky nezapadla.

 

 

Play it Again Sam, 2017, 38:38