MOONSHYE: Curtain Of The Moon

Nestává se to vůbec často. Debut bez začátečnických chyb, navíc originální. Jistě, lze hledat podobnosti. Ale jen abychom hudbu původem beskydské, nyní spíše kosmopolitní, v polské Lodži žijící a norskou buskerskou minulostí ošlehané písničkářky Moonshye přiblížili posluchačům, kterých se ještě plachý (shy) měsíční (moon) svit (shine) nedotkl. V písni Cave může střídání křehkých a dynamických pasáží i styl zpěvu vzdáleně evokovat třeba Kate Bush v jejích méně popových a střídměji aranžovaných podobách. Leckde si můžeme vzpomenout na Václavkovo minimalistické písničkářství. Ostatně lidé se jistě nesetkávají náhodou, Moonshye hostovala na desce Fly… tak leť! Vladimíra Václavka s Pavlem Šmídem, který jako vnímavý multiinstrumentalista a spoluvydavatel figuruje i zde. Calm Cold Night a ještě víc Garden možná lehce připomenou akustické nahrávky Kristin Hersh. Jinde zase přijde na mysl sférická syntezátorová estetika This Mortal Coil, projektu Iva Watts-Russella z labelu 4AD nebo zavane africký vítr, nesoucí cinkání plíšků mbiry. Nechybí leccos z dream popové současnosti.

Jenže jde opravdu jen o příměry a poukazy na konvergentní vývoj. Moonshye nikoho nekopíruje. Ani autorsky, ani pěveckou technikou. Nejdůležitější je tu nezaměnitelná atmosféra. Nejde ji popsat lépe než jako… náměsíčně snivou. „Sny přicházejí znovu / nalézáš se v tak úžasném prostoru / kde letět je tak snadné,“ zpívá autorka v titulní písni. A promiňte mi nedostatečný překlad z angličtiny.

Za měsíční záclonou (Curtain Of The Moon) se navíc šťastně potkal pěvecký a písničkářský talent s aranžmá a přístupem muzikantů. S rytmikou vypomohli tak empatičtí hráči jako Tom Liška a Daniel Šoltis. Proplétání vokálních improvizací s à la západoafrickou kytarou Pavla Šmída v náladotvorné skladbě Desert Wind tvoří dokonalé finále alba.

Je jistě brzy začít spekulovat o objevu roku. Pro mě ovšem zůstane Moonshye těžko překonatelnou kandidátkou.