Soft Machine: Steam

Jeden z nejinvenčnějších britských souborů přelomu šedesátých a sedmdesátých let Soft Machine se přiřadil mezi plejádu kapel, které se rozhodly pro comeback. A neskončil u koncertů, ale také přišel s novými nahrávkami, v čemž pokračuje i po loňské předčasné smrti saxofonisty Eltona Deana. Den po pražském koncertu Soft Machine, který se koná 4. října v pražské Akropoli, vychází album STEAM (Moonjune Rec., 2007, 65:34).
Rozpaky zvětšuje ještě obsazení, sice v něm jsou tři bývalí členové kapely, jenomže jen baskytarista Hugh Hopper se podílel na legendárních albech z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Bubeník John Marshall a zejména kytarista John Etheridge přišli až v době, kdy se kapela orientovala na nepříliš invenční jazzrock, nemající mnoho společného s průkopnickým a zcela ojedinělým spojením rockové psychedelie, free jazzu a jazzrocku. Navíc v obsazení zcela chybí nástroj pro Soft Machine typický – klávesy.
Ale výsledek zdaleka není tak tristní, jak by se mohlo zdát. Klasickým albům se sice nevyrovná, ale jejich ducha – alespoň místy – evokuje. To, když se kapela jako ve svých nejlepších letech vymyká zavedeným škatulkám jako na začátku úvodního Footloose nebo v závěrečných kompozicích So English a Dave Acto. Připomínají skladby z klasického období Soft Machine, neboť se v nich mísí free pasáže s improvizovaným psychedelickým rockem. Dalším příkladem je nervní improvizovaný úvod Travisova The Last Day, v němž se mísí freejazzová hra flétny a bicích s psychedelickým zvukovým experimentováním kytary a basy. A když se vylíhne téma, kapela se nebojí je záhy opustit a pokračovat v hledání. Ale esprit dýchne i ze skladby The Big Man, kterou by nikdy klasická sestava nemohla natočit – jejím základem je hutný riff zkreslené kytary, jenž supluje Ratledgeovy varhany. Zdařilá je i Firefly, jež se z líbivé písničky promění v agresivní divoký free rock s jazzovými prvky. V těchto chvílích hodně vystupuje na povrch Hopperův rukopis, který během let svůj záběr rozšiřoval zejména při spolupráci s jedním z guruů americké noiseové scény Kramerem. Naopak ve chvíli, kdy Etheridge začne ukazovat svoji techniku, upadá deska do banality, i když ne tak hluboké jako nahrávky kytarových střelců typu Satrianiho. I jazzové vyhrávky, jaké přináší Travisova balada The Steamer nebo nová verze Ratledgeovy Chloe And The Pirates z šestého alba kapely sklouzávají do banality. Deska by bez nich byla působivější.