Martin C. Putna: Košíře mýtické a literární

Kodudek, 2021

Literární historik Martin C. Putna se zapsal do kánonu zdejší kultury hlavně svým třísvazkovým monumentem Česká katolická literatura 1848–1989. Výkonem, který tady po devětaosmdesátém nemá obdoby. A nejen autorskou lačností, chutí pročíst vykolíkovaný terén od á do zet, přečtené náležitě systematizovat a usouvztažnit, ale i jistým elánem a zábavností v podání, což se ve zdejších odborných, akademických kruzích rozhodně nenosí. Průběžně ale Putna pracuje i na jiných polích: jednou zkoumá „druhý život“ antiky, jindy vztahy křesťanství a homosexuality, do třetice pak například kulturní dějiny Ameriky, Ruska a Střední Evropy. A teď nejnověji Košíře. Sto osmdesát stránek na téma mýty a literatura téhle pražské čtvrti, spadající pod Prahu 5, rozložené mezi Smíchovem, Motolem, Jinonicemi a Radlicemi.

Proč Košíře? Putna odpovídá rovnou v prologu: Protože se sem na jaře 2017, rok před svou padesátkou, přestěhoval. Takže motivace ryze osobní. Nejprve byly procházky reálné („chůze fyzická“), po šedivých ulicích i zelených kopcích téhle lokality, která je v obecném povědomí zapsána zřejmě nejvíc místy jako Cibulka, Buďánka nebo Klamovka, kde svého času byly doma underground, alternativa, potažmo různé squaterské komunity. Pak přišly na řadu procházky literární („chůze myšlenková“): po slovesných dílech těch, kdo v Košířích žili a psali, anebo těch, kdo sem situovali své prozaické příběhy nebo básnické obrazy. Putna jde lokalitou soustavně, drží se chronologie, začíná „převelikým keckou“ Hájkem z Libočan a po těžišti, kterým je minulé a předminulé století, končí ryze současným Jáchymem Topolem a jeho novelou Anděl. A mezitím?

Mezitím je k mání prvotřídní esejistika na téma. Čtivá a informačně nasycená. Výrazově suverénní, rychle a dobře rozpoznatelná. Martin C. Putna píše v té nejlepší domácí tradici, tedy nejblíž asi pozdnímu, memoárovému Václavu Černému. Má svůj styl i slovník (a jeho neologismy, například „smyslodárný“, jsou leckdy jak významově pádné, tak čtenářsky chytlavé), má své čtení (citlivé stejně jako zručně zobecňující) i vidění (jak souvislostí po horizontále i vertikále, tak detailu). Má prostě svou metodu. Sám mluví o „literárně-geografické hermeneutice“, tedy o vztazích textů a míst – a jejich poznávání, respektive znovuprožívání, aktualizaci. Pokud se v krajině usadí příběh, pokud krajina dostane jména, pokud je zdůrazněna trojčlenka místo–člověk–událost, soudí Putna, pak taková krajina žije a má smysl.

Samotné Košíře jsou v rámci stoleté „velké“ Prahy, ale i předcházejícího, devatenáctého století, zapsané jako periferie, sociální okraj, místo chudoby a nouze, stoka bohatého a průmyslového Smíchova. Možná jako lokalita ve výsledku ještě víc upadlá než takzvaná Pátá čtvrť, čili dnešní Josefov a přilehlé partie Starého Města, kde byli do přelomu 19. a 20. století doma ti nejbídnější „outcasts“. Košíře měly vždycky punc „bytostné nesamozřejmosti a nepatřičnosti“; nejdřív byly viniční (baroko), pak rekreační (klasicismus) – a nakonec se staly jakousi „ubytovnou“ sociálně slabých a ještě slabších. Je jasné, že po prvotních mýtech a fantaziích, vedle Hájka z Libočan třeba Arbesových, se dlouhá řada literátů rozepsala hlavně na sociálněkritickou notu: Hermann, Čapek, Poláček, a trochu jistě i Nezval, který ve svém Edisonovi zrýmoval „Košíře“ – „vějíře“.

A dál, blíž k dnešku? Hašek, Frič, Trnka, Reinerová, Smetanová nebo Placák, a taky usedlosti Božínka a Turbovka, anebo dokonce filmové Pelíšky. Známé firmy, „jen“ znovu přečtené a poskládané pod novou, „košířskou“ hlavičku. Minimálně ve dvou případech ale Putna ve své monografii záslužně zdůrazňuje, možná rovnou objevuje, a možná i nad danou městskou čtvrť. Zaprvé potrhlý básník a dramatik Stanislav Mráz, obzvláštník, který mimo jakýkoli plán souzněl svým dílem, přepjatým veršem v ruchovsko-lumírovském duchu, s nejradikálnější avantgardou první republiky. A zadruhé Jiří Hejda, ve třicátých letech národohospodář, později semletý druhou válkou a především stalinismem po osmačtyřicátém roce, a ještě později pak spisovatel knihy Žil jsem zbytečně, „románu mého života“. V něm mluví (ačkoli má na mysli srpen osmašedesátého) nanejvýš aktuálně, respektive věčně: o potřebě léčby z „naivní lásky k Rusku“, protože „to, co dělají Rusové, je více než idiotské“.

Takže dramatická pointa. Pěkně sklenutý oblouk. Jedinečné pars pro toto: minulé jako předobraz dnešního, košířské jako málem univerzálně platné. Při vědomí, že literatura nežije strukturalisticky, nezávisle na člověku, že není jenom text, nezávazná procházka myšlenková. Že souvislost mezi psaným a fyzickým tělem je víc než jasná. A žádoucí. Takže dočíst Putnovy Košíře – a šup dál životem po svých!