Sampling zničily velké firmy

V Lucerna Music Baru vystoupila 14. dubna skupina Us3 pohybující se mezi hip hopem a jazzem. Do Prahy se vrátila v rámci turné k novému albu Say What, na kterém se už neobjevují samply, ačkoli skupinu nejvíce proslavil debut Hand On The Torch, jehož jádrem byly právě samply z jazzových alb vydavatelství Blue Note. O různých přístupech k tvorbě hovořila hlavní postava Us3 Geoff Wilkinson.

Jakým způsobem vyvažujete podíl elektroniky a hry živých muzikantů?
Us3 byli vždycky o míchání technologií s živým hraním, začínali jsme se samply, přesto bylo už na prvním albu hodně živého hraní, takže skladby z něj můžeme hrát na koncertech dodnes. Z mého laptopu jdou vždycky bicí, ani ve studiu jsme nikdy neměli živého bubeníka, neobjevuje se na žádném z alb Us3. Máme ale kontrabasistu, trumpetistu, saxofonistu, hráče na klávesy a DJe, DJ First Rate je za gramofony vynikající. Se dvěma vokalisty je nás na scéně celkem osm lidí. V zásadě je to stejné obsazení, které máme posledních osm devět let. A funguje – podle mého názoru i podle reakcí publika.

Co pro vás znamená použití samplů a jejich kombinace s živými muzikanty?
V době našeho vzniku na počátku devadesátých let byl sampling něco nového. Samplery představovaly novou techniku a muzikanti teprve zjišťovali, co všechno se s nimi dá dělat. Lidé, kteří začínali pracovat se samplery, tehdy vytvářely velké masy zvuků. K tomu hrály jen bicí a rapovalo se. Já se na prvním albu pokoušel o zakomponování samplů do kapely o něco organičtěji a od toho se odvíjel můj další přístup k hudbě. Naše nové album je sedmé v řadě, přičemž na posledních čtyřech už žádné samply nejsou. Myslím, že jsem se posunul dál.

Většina lidí si ale stále pamatuje překvapivá první alba.
Ve své době to bylo něco nového, ale nemyslím si, že nahrávací společnosti a nakladatelství, která mají práva na archivní nahrávky, doopravdy porozuměly tomu, co se děje. Pro lidi užívající samply bylo stále složitější se s nimi domluvit. První album Hand On The Torch je plné samplů a všechno se vyjasnilo docela rychle, nebyl s tím žádný problém. Na třetím albu An Ordinary Day In An Unusual Place se samply objevovaly jen v šesti skladbách, domluva o právech k nim zabrala dvakrát tolik času než dohoda o užití samplů na Hand On The Torch a bylo to taky mnohem dražší. Odráželo to přístup velkých vydavatelství a nakladatelství, snažila se omezit použití samplů tím, že za ně žádala velké peníze, což se jim nakonec povedlo. Je to ostuda, protože jediné, co jsem udělal na první desce, bylo to, že jsem dál nesl jazzovou tradici. Jazzoví hudebníci vždy reinterpretovali svou vlastní práci a po svém podávali díla jiných jazzmanů. A já jsem použil technologii té doby, kterou byly samplery, abych udělal totéž. Velké fi rmy zničily obchod s hudbou v mnoha oblastech a tohle je jedna z nich.

Cítíte se stále nějak spojen s jazzovou scénou?
Samozřejmě, už proto, že všichni hudebníci, s nimiž hraju, se věnují v Londýně jazzu a já sám pořád chodím do klubů a pubů a zjišťuji, co se děje. Je to jediný způsob, jak navázat kontakt s novými kluky, kteří se objevují na scéně.

A považujete Us3 za jazzovou kapelu, nebo spíš za hiphopový soubor?
Vždycky jsem vytvářet hudbu, která byla z 50 procent jazz a z 50 procent hip hop.

Jak důležitá je pro vás improvizace?
Naživo máme obvykle kostru a muzikanti, kteří jsou na pódiu, nejsou zcela svobodní, protože hrají v daném ladění, ale nemyslím si, že je tu nějaký rozdíl proti jejich hraní v jazzbandu. Vždycky je tu forma písně, která se dodržuje. Mají ale relativně velkou volnost v tom, jak řadí tóny do melodie, a to je myslím důvod, proč se mnou kluci zůstávají. V posledních osmi letech mám docela stabilní kapelu a muzikanti mi říkají, že u mě je to jedna z mála šancí, kdy mohou hrát tento styl, přestože je to trochu komerčnější, než když dělají své vlastní věci. Ale pořád nemusejí dělat kompromisy, takže hrají se stejným nasazením, jako ve svých věcech.

A jak velký prostor zabírá improvizace na albech?
Ve studiu nikdy nevíte, co z toho vyjde. Hodně dlouho můžeme mluvit o tom, co chci, a musím přitom být dost otevřený. Jde o to, aby moji muzikanti vystihli správnou náladu a zároveň byli se svými party sami spokojeni. Někdy se ale například stane, že musím odebrat pár už natočených stop a stavím kolem toho, co zahráli, něco úplně nového. Je klišé to říkat, ale práce ve studiu je organický proces.

Jak důležitá jsou pro vás slova?
Když hledám zpěváka nebo rapera, zjišťuji, co dělal v minulosti. Nikdy bych nevyužil tvrdého gangsta rapera, který rapuje o děvkách a zbraních. Tento styl mě nepřitahuje, neposlouchám ho a nemyslím si, že by se hodil do nahrávek Us3. Zajímají mě rapeři, jejichž styl zapadne do toho, co děláme. Jako dílek do skládačky. Muzikanty, kteří se mnou spolupracovali, jsem taky vždycky napřed viděl hrát s někým jiným, líbilo se mi, co dělali, a zdálo se mi, že by se hodili k tomu, o co se pokouším já. A s rapery je to stejné. Je těžké vkládat raperům slova do úst, říkat jim, o čem by měli psát. Stejně jako nemohu říci saxofonistovi, že bych chtěl, aby hrál jako Sonny Rollins nebo Joe Henderson, což by bylo pro saxofonistu urážlivé, nemohu říkat raperovi, že chci, aby rapoval jako Nas nebo LL Cool J.

Hodláte v budoucnu opět zamířit do nových oblastí? Mám na mysli, že byste třeba mohl více využít elektroniky. Možná. Vloni jsem si vzal rok volna, s kapelou jsem nebyl na turné ani jsem nevydal desku, což je neobvyklé. Byl jsem ve studiu, studio mám teď kousek od svého bytu, dojdu tam během patnácti minut, což je skvělé, a strávil jsem v něm hodně času experimentováním s novými nástroji. Loni jsem prodal hodně ze svého vybavení, měl jsem řadu starých analogů jako minimoog a prodigy, a koupil jsem si nové nástroje. Strávil hodně času tím, že jsem je poznával. Myslím, že mi to pomohlo se zvukem nové desky, která podle mě zní moderněji. Pravděpodobně je to i kvůli tomu, že jsem vyměnil nástroje.

Když jsem poslouchal vaši hudbu, napadlo mě, že by se hodila k fi lmu…
Rád bych dělal soundtrack, nikdy jsem nevytvářel hudbu pro fi lm. Ale budeme dělat video, vlastně dvě videa. Ta jsou dnes stále důležitější, zejména kvůli YouTube. Dříve bylo velmi těžké dosáhnout toho, aby vám video někde pustili, nanejvýš jste se dostali na MTV a pak stejně skončili ve výprodejích. Já se ale do MTV nikdy nedostal. Míval jsem z toho těžkou hlavu, ale nová videa už pro ně nedělám, jsou výhradně pro YouTube.