AD HOT

„Postava písničkáře v českém prostředí je historicky spjata od dob normalizace s figurou, jež snímá ze svého publika odpovědnost. Dělá za něj jistý díl práce. Je to někdo, kdo baví a nabízí únik – nebo někdo, po kom chceme, aby to řekl za nás. Vášně kolem Jaromíra Nohavici pak ukázkově ilustrují, jak to vypadá, když písničkáři těmto nárokům nedostojí.“ Napsal v listopadu do Respektu Pavel Turek.

Se záměrným časovým odstupem: ‚baviče nabízejícího únik‘ lidé odjakživa vyhledávají v širém světě. Aby na chvíli hodili za hlavu životní strázně. Ale tehdejší písničkáři určitě nemívali pocit, že „snímají z publika odpovědnost…“ Jestli se některý považoval za málem Krista, pánbůh s ním. A jakýže „díl práce“!? Pro řadové občany světovou velmocí okupované ČSSR? Ku pozdvižení obecné morálky? Atd.? Hm…

Folkaři, jako divadelní herci, kteří občas také mezi řádky cosi auditoriu naznačovali, fungovali v reálném čase. Někdy samozřejmě jen z kazet. Ale hlavně to bylo: tady, teď, v přímém kontaktu s publikem. A na rozdíl od něho disponovali platformou, pódiem. V centru pozornosti. Odkud s odvahou, nebo jim to jen nedalo, mohli sdělovat písněmi, že lidé v parteru nejsou ve svém na venek tajeném přesvědčení sami. Někdy jasněji, ale pořád jen v příměrech, mnohdy básnických. Což – a teď jdu na kost – bylo dost daleko od onoho Turkova „aby to řekli za nás“. Protože „za nás“ by tenkrát muselo prozaicky zaznít, že mají jít komunisti provždy do hajzlu!

Však – a teď vážně – také nikdy žádný český folkař nevyzýval, ani songy ani promluvami, k občanské neposlušnosti, natož k otevřené revoltě. Nebyli to sebevrazi. Nýbrž umělci, jimž se záhy vzpříčil reál-socík v krku. A od jistého „bodu obratu“, i když si drželi humor, místy šibeniční, už se nemohli, respektive odmítali vrátit k jen sebevynalézavějšímu žertování. Tedy vrcholná skupinka. S vědomím, že by víc než rozesmutnili a patrně – silné slovo – zradili jak sebe, tak publikum. To ale chápalo jak odchod Hutky a Třešňáka před kriminálem, tak Mertu, který Chartu nepodepsal.  Ale jel ostře dál po svém. A nuceně se tudíž odmlčoval.

Není to, aspoň podle mého, tak, že by posluchači měli vyšší morální nároky na písničkáře. A čekali, že oni za ně půjdou na pomyslný kříž. Jen nynější padesátníci, kdysi zcela uhranutí výjimečným Nohavicou, mají doslova jizvy na srdcích. Už ovšem z řady důvodů dávno před jeho listopadovým „Spasíba“ v Kremlu. To je však, jak smutně vidím, definitivně dorazilo. Snad z toho nepoplyne série infarktů.