Album měsíce dubna

Když Steve Lacy (1934–2004) vyšel na pódium, připadalo mi, že se tam nedopatřením ocitl nějaký drobný úředníček. Ale pak začal hrát a vše se proměnilo. Málo platné, Lacy patřil mezi jazzové giganty a jeho věhlas neztratil na intenzitě ani po jeho odchodu do nadzemského jazzlandu. Jenomže ve vědomí posluchačů setrvává spíše vzpomínka na zenit jeho kariéry, kdy jako sopránsaxofonista a skladatel došel k plnokrevnému oproštění, k lahodnému tónu a ke zjednodušení, pod nímž byla patrná dosavadní složitá cesta jeho umělecké dráhy. Martin Davidson se však na Emanemu vrací spíše ke spletitým kořenům Lacyho tvorby: zmapoval tu už léta 1973–74 (Saxophone Special) a 1976 (Hooky, ale i Blown Bone Roswella Rudda, což s Lacym bezprostředně souvisí), CD School Days, mapující rok 1975, musel z jakýchsi vlastnických problémů stáhnout, nyní však se k tomuto svému oblíbenci vrátil – dokonce do let 1967 až 1974, a to hned dvěma počiny.
Tím prvním je velice experimentální soubor (částečně dosud nevydaných) nahrávek z Hamburku, Říma, New Yorku a Curychu, kde v jeho kapele v proměnlivém obsazení najdeme takové velikány, jako je trumpetista Enrico Rava, basista Kent Carter, vibrafonista Karl Berger, bubeník Aldo Romano nebo hráč na syntezátory Richard Teitelbaum. Nejde pouze o pokusnictví hudební, Lacy zde zcela jednoznačně prezentuje své protiválečné stanovisko v období vietnamského běsnění a v tomto ohledu je po jeho boku i vokalistka Irene Aebi. Společně a za podpory ostatních tu vytvořili cosi jako novodobý melodram, projev zpěvačky je buď manifestačně parléřský, operní či oratorní, k básníkům jež interpretuje patří R. Buckminster Fuller, Lao Tzu či Eugene Guillevic, k inspirátorům hudebního rozeznívání náleží Partch a Schönberg, užší vietnamská epizoda čerpá spíše z Braxtona nebo Berga. K vyjádření polemických postojů pak osnovátoři používají nejrůznorodějších prostředků od zasněnosti, střídmosti, pošpitávání až po hlučení, víření a bouřnění, což vyústí v drastickou válečnou vřavu se střelbou, házením granátů, bombardováním a veškerým tím válečným harampádím (v čemž má zřejmě lví podíl Oliver Johnson u bicích). Jde o panoramatickou scenérii vojenské absurdity, jež nemá hned tak v hudbě obdoby (The Wage). Každý ze čtyř oddílů, do nichž je rozděleno dvanáct kompozic, osvědčuje osobitý přístup, jedno je jim však společné: srostitost tak různorodých hudebníků, změtenost hlasu a nástrojů, prokládání zpěvné melodičnosti a zvukového kolotání a náhalů od protestu k naříkavosti a lítostnění, dramatičnost vypravěčství místy přechází až do extravagantnosti. Zcela pozoruhodné jsou například improvizace sopránky se syntezátorem. Samozřejmě se ocitneme i v jazzujících pasážích, v nichž si Lacy perfektně notuje s altkou Steva Pottse. Když se v závěrečném probouzení navrátí Aebi od cella ke zpěvu s hrdinským šansonem, podepře ji Lacyho saxofon s „úhybnými“ půltóny. Pravdu má Davidson, když o tomto „portrétu války“ hovoří jako o nejpříznačnějším vůbec a říká, že předjímá Afghánistán, Irák nebo Libyi, novátorství Lacyho a jeho druhů však není pouze tematické, nýbrž předjímatelské i po stránce umělecké. Navázání na The Sun (pro mne by byl symptomatičtější název The Way) v obdobné komunikační poloze zůstali zatím současní tvůrci Lacymu (i nám) dlužni.
Ve svém nejvlastnějším živlu je ovšem Lacy na albu Avignon and after – v záběrech z koncertů v Théatre du Chene Noir v Avignonu v srpnu 1972 a v berlínské Akademie der Künste v dubnu 1974, na kterýchžto pódiích stál se svojí sopránkou sám a dokázal, jak dovede být melodicky hravý i úskočně dravý, jemný i drsný zároveň v jednom tyglíku. Devět ze sedmáncti improvizací je dříve nevydaných a můžeme pouze ocenit, jak se sólista dokáže neopakovat, jak nepřejímá ze svých předchůdců v podobných situacích (zmiňuje se při této příležitosti o Hawkinsovi, Rollinsovi, Dolphym a Braxtonovi), jak líčí své příběhy a zároveň líčí na posluchačovu pozornost, jakou radost ze svého sólování má. Ohromuje lehkostí a lahodností, nedává se jí však podmanit, leč když ji naruší a vrátí se, tím vděčněji tento návrat přijmeme. Jednotlivá sóla věnuje Gilu Evansovi, Theloniu Monkovi, Benu Websterovi, Roswellu Ruddovi a dalším; už z tohoto výčtu je patrné, koho ctí. Někdy se uvádí, jak přímo na pódiu vznikají „instantní kompozice“, ale to není Lacyho případ: prostě se „producíruje“ a z této procházky vznikají příběhy. Přitom si jakoby mimochodem ozkušuje možnosti své sopránky, občas si vypůjčí zlomek známé melodie k oživení v sále, ale nonšalantně ji zruší a pokračuje po svém, jindy si k podmalování vypůjčí rozhlas (Stations) nebo metronom (Dome); když se zaměří na kachnu, neimituje ji, pojme ji hudebně, stane se jednou z jeho muzikálních perzonifi kací (Original New Duck), když na Kafkův námět uvede drobné úryvky z připravované „myší opery“, je subtilní (pravý opak robustnosti Anthonyho Braxtona). Je roztodivný, ale neschválnostní, zvukově svůj projev přímo inhaluje (The Dumps); a je třeba říci, že co se nevešlo na původní LP z roku 1974, není vůbec okrajové – stejně jako berlínský cyklus Clangs, který je vyvrcholením celého kompaktu ve smyslu rozezvučování hudebních portrétů, ať jde o sýčkování (The Owl), trýzněnky (Torments), štěbetání, švitoření, cvrlikání, švadronění a hvízdnění ptáků, které Davidson právem nazval stratosférickým (Tracks) nebo o cosi, co bych nazval „náměsíčností“ (The New Moon). Působí tady místy s rozvernou či uhrančivou lakoničností. Dedikace opět mohou poukázat na inspirační zdroje – jde o Weberna, Satieho, Rossiniho, Prokofjeva a Weilla, inspirací podle doprovodného textu byli Apollinaire, Schwiters, Kandinsky a další a může to být pravda, ale podle mne v této berlínské anabázi největším poradcem byla sama příroda. Tu dokázal povýšit do své hudební procházky, při níž – podle vlastních slov – zde se ponořil do údolí, tam zase slézal hory. Bajo, byl to majstr! A je dobře, že Davidson na svém Emanemu už chystá Avignon and after číslo 2.