Profesor Richard Wollheim, estetik světového formátu a „Head of the Philosophy Department“ na University College v Londýně, mě jednou pozval na nedělní oběd. Jelikož metro zvané „underground“ vedlo přes Holland Park, vystoupil jsem už tam, abych si prohlédl proslulá místa, kde Michelangelo Antonioni točil Zvětšeninu. Skutečně zde zvonil „stříbrný vítr“, spíš Šrámkův než Antonioniho mající … Continued
Jack Kerouac myslel na Deana Moriartyho, já vzpomínám na Pavla Šruta. Ostatně jsem to dělával už za jeho života. Když nám začátkem devadesátých let Český spisovatel vydal Cadus rotundus – Sud kulatý, naše nerozborné soudružství stolního i tvůrčího rázu se utužilo na celé věky. Pojem soudruh, nenapravitelně zprofanován minulým režimem, je zde použit jako odvěké … Continued
Má žena Zuzana, autorka a kurátorka výstavy Nezlomní, právě probíhající v Obecním domě v Praze, mne požádala, abych do katalogu napsal třicet kunsthistorických pohádek. Přesně tolik umělců, živých i věčných, tam vystavuje. Na Rudolfa Němce, malíře a věčného přítele, jsem při této příležitosti prozradil, že si svého času chtěl nechat patentovat „univerzální závěsný obraz Mona“. … Continued
Jednou zase přijde říjen. V cukuletu jako každoročně. Čas živočišného párování. Na říji či odezvu říje je třeba se přichystat. Asi jako se Karafiátovi broučci nachystávali na zimu. Jenže tentokrát nejde o hibernování, ale o námluvy. Post illa verba dodávám, že ani lidské – někdy nelidské – párování se neobejde bez námluv. Ostatně člověk se … Continued
V zámku Eichholz poblíž Bonnu se v 80. letech každoročně konala setkání exilového PEN klubu pro německou jazykovou oblast. Na programu nebyla jen zábava, ono se i zasedalo. Mravní autoritou byl spisovatel Antonín Kratochvíl, ostatně spisovatelé jsme zcela logicky byli všichni. Mezi zvanými se zpravidla nacházel i varhaník Výtvar, muž duchovního rozhledu, s nímž jsem … Continued
Duše z těla / kam jsi chtěla? / Chtěla jsem vyletět do nebíčka. Post illa verba dodávám, že když jsem v 80. letech působil v americké migrační firmě HIAS, což byla zkratka pro Hebrew Immigrant Aid Service , ale jistotou pojmu reprezentovaného posledním písmenem – mohla by to být i Society – se nemohl pochlubit … Continued
Jako v každém městě i v Lipsku hledám – a někdy dokonce nacházím – střešní zahrady. Seznam nalezených střešních zahrad lipských zatím nezveřejním. Ať si je každý najde sám. Cílem je zde hledání. Nalezení je metacíl. Post illa verba dodávám, že svého času jsem hledal a nalézal střešní zahrady v Praze. Tam, kde byly zrušeny, … Continued
Stalo se na jihu Londýna v podkroví, do nějž jsem už čtenáře zavedl. Když jsem se tam zase jednou ocitl, seděla u stolu kromě mne a domácí paní, vlastně slečny, ještě jedna dvojice. Milka, ta má, mi diskrétně pošeptala, že ona kráska půl yardu ode mne, ale evidentně náležející tomu, s nímž se od oběda … Continued
Ta pravá tvorba je nepředmětná. Je to vlastně odyssea. Nikoli ta bájná s předjednaným, předmětným koncem (většinou smutným, v případě itackého krále happyendem). Mým svrchovaným uměleckým dílem jsou sluneční hodiny a vedle nich na stejném principu založené hodiny měsíční. Moje „bloudění“ spočívá v tom, že chodím po světě jako „sluneční hodinář“ – či svět se točí kolem … Continued
Karel Marx měl dva učitele: Hegela a Feuerbacha. Oba jej zvali ke stolu. Ten první, podle nějž se svět točí v rytmu valčíku, Marxe naučil kolem stolu, díky Engelsovi prohnutému, tančit ono estata. Ten druhý jej přiměl ke stolu přisednout a materialisticky stolovat ve jménu hesla „člověk je, co jí“. Post illa verba dodávám – … Continued