Bear In Heaven: I Love You, It’s Cool

Přiznám se, že směr, kterým si Bear In Heaven razí cestu skrze popkulturní houštinu, je mi velmi sympatický. Ani elektronika, ani rock, dokonce ani pop. Od každého trochu, dohromady v energeticky výživném balíčku, kde z elektronické skrumáže vyčuhují tradiční akustické instrumenty. Jejich třetí album I Love You, It’s Cool je znovu postaveno na stejném principu původně doma na počítači stvořeného konceptu, přesto je jiné než oba dlouhohrající předchůdci. A rovnou dodávám, lepší. Je to svým způsobem pochopitelný vývoj. Jon Philpot se v New Yorku objevil jako student. Náplava, která se zde snažila zachytit drápek. Sólově, bez pomoci přátel. Je tedy logické, že hudba, která se začala rodit v jeho hlavě, získávala svoji reálnou podobu v Jonově pokoji, ne ve zkušebně, na pódiu nebo profesionálním studiu. I dnes, po téměř dekádě, je tento DIY prvek v hudbě Bear In Heaven slyšet. Je to stejný příběh, jako v Evropě etablovaný Anthony Gonzalez alias M83. I v jeho hudbě je poznat, že ji tvoří sám, v klidu svého domova. I když ze skladeb Bear In Heaven vystupuje do popředí především všeobjímající, rozuměj dominantní roli hrající elektronika, přesto se svou stavbou tváří jako obyčejné rockové vypalovačky. Ona elektronika ale jednotlivé položky I Love You, It’s Cool různě nafukuje, plasticky roztahuje, prostě s nimi dělá psí kusy, které jsou čistě akustickému způsobu hraní muzikantům zapovězeny. A proč si myslím, že letošní album je v diskografii Jona Philpota a spol. elektronickou tvář, která dominovala debutu, i primárně rockový nápřah Bear In Heaven z tři roky starého alba Beast Rest Forth Mouth. A navrch přihazuje neodolatelně nakažlivé melodie, které z hlavy nedostanete ani rejžákem. Pokud jste si oblíbili delikátní kombinaci temnější elektroniky s rockem v celkově mírně melancholičtějším podání (na rozdíl od možná až příliš rozesmátých Yeasayer), pak budete s letošní novinkou trojice nadmíru spokojeni.

Hometapes/Dead Oceans, 2012, 43:58