Brian Fagan – za co může podnebí

Obýváme přívětivou planetu, jejíž atmosféra pohlcuje teplo, takže vzniká to, čemu říkáme „skleníkový efekt“. Díky tomuto efektu je pro nás Země obyvatelná. Sluneční energie ohřívá povrch Země a naopak ta zase vy­zařuje energii zpět do kosmického prostoru. Plyny obsažené v atmosféře jako vodní pára a oxid uhličitý mají schopnost zachycovat část tohoto tepla a vrací ho zpět dolů na Zemi. Nebýt skleníkového efektu byla by na Zemi průměrná teplota -18oC a nikoliv oněch +14oC, které dělají z naší plane­tu příjemné místo k životu. Dále je třeba si uvědomit, že žijeme ve velké době ledové, zřejmě někde uprostřed jednoho interglaciálu, takže za ně­jakých 23 tisíc let tady bude zase takový chlad jako před 18 tisíci lety. Po­malé, cyklické změny výstřednosti oběžné dráhy Země, sklon a precese její rotační osy během 730 tisíc let neustále měnily chod ročních období, srážky a výpar na zeměkouli. To byl důvod, proč se střídala extrémně stu­dená a teplejší období.
Anglický archeolog a antropolog Brian Fagan se zevrubně zabýval celý život vztahem lidské kultury, životního pro­středí a globálního klimatu. Říká, že posledních šest tisíc let představuje téměř dnešní klimatické poměry na naší planetě. Ale tak jako se doba ledová vyvíjela jako nekonečný sled drobných klimatických změn, způ­sobených dodnes ne zcela pocho­pitelnými vztahy atmosféry a oceá­nů, tak ani posledních šest tisíc let nepředstavuje žádnou výjimku. Za dob římské říše bylo evropské pod­nebí studenější než je dnes, a pak na­stala dlouhá řada teplých let vrcholící v Evropě stavbou katedrál.
Ale počínaje rokem 1310 se ná­sledujících 550 let stalo podnebně nepředvídatelnými, převážně stude­nými, kdy se vyskytovaly různé kli­matické extrémy. Kdyby se dnešní lidé ocitli v této době, možná by ani žádnou velkou změnu nepocítili. Ni­kdy totiž nenastalo jednolité studené období, ale spíše se klima neustále měnilo. Tyto změny byly ale neoče­kávané a někdy až zhoubné. Obdo­bí chladu a dešťů trvala třeba dese­tiletí, ale také jen několik let, či jen jediný rok.
Jediné, v čem si můžeme být jisti, je skutečnost, že podobné menší „le­dové doby“ se v různých dobách ho­locénu odbyly několikrát, jen nevíme, kdy to bylo. Navíc, poznamenává Fa­gan, pro historiky nebylo klima nikdy příliš přitažlivé téma, takže to byl za­nedbávaný činitel v popisu žní, hlado­morů, válek a nepokojů. Přitom to byl hybatel všech společenských proce­sů, neboť tehdejší evropská civilizace byla zcela vystavena rozmarům země­dělského hospodářství, což byla zále­žitost jednak holého živobytí, ale také ekonomického stavu různých států a panovnických domů.

Středověké teplé období
Dobu od počátku 9. do konce 12. sto-letí lze bez nadsázky nazvat vrchol­ným obdobím Vikingů, tedy doslo­va „Seveřanů“. Tito lidé znali dobře moře, měli pro něj cit a své poznat­ky si pamatovali a předávali v rámci rodiny z pokolení na pokolení. Jejich původně průzkumné plavby byly snad vyvolány přelidněním a nedostatkem půdy ve skandinávských fjordech, ne­boť nakonec jejich nájezdy vedly k za­kládání osad daleko od jejich domovi­ny. Toto jejich období spadá do doby nezvykle mírného a stabilního počasí v severní Evropě, kdy tato čtyři stale­tí byla nejteplejší za posledních osm tisíc let, takže ledové podmínky mezi Labradorem a Islandem byly pro mo­řeplavbu velice příznivé.
Proto bylo možné až do 12. století sušit na Islandu seno a pěstovat ječ­men. A v Grónsku byl v té době život dokonce lehčí než na nuzných polích na Islandu, ba se odtud daly podnikat výpravy až na Labrador. V té době, kdy Vikingové pluli do Grónska a do Ame­riky, byla Evropa uskupením mnoha svářících se panovníků, jejichž jedi­ným společným dědictvím bylo křes­ťanství. Přestože v roce 800 Karel Veliký založil franckou říši a v roce 962 vznikla Svatá říše římská, pus­tošili Vikingové Evropu ještě dalších dvě stě let.
Přes všechna tato dobrodružství byla Evropa jako poloostrov Eura­sie zemědělským kontinentem. Kaž­doroční úroda rozhodovala o osudu všech: počínaje panovníky a konče rolníky a řemeslníky. Stabilní stře­dověké počasí bylo požehnáním pro všechny. Každý červen začínalo stálé teplé počasí a trvalo do pozdního léta. Středověké malířství zachytilo boha­tou úrodu: malá políčka, rozdělená na pruhy, stáda ovcí, vinná réva, pytle osiva. Zemský ráj to na pohled.
Navzdory válkám, křížovým výpra­vám, četným rozkolům a rozbrojům představovalo středověké teplé ob­dobí skvělou dobu. Teploty byly vyš­ší o 0,7 až 1oC než ve 20. století, ve střední Evropě dokonce o 1,4 oC, letní měsíce byly pořád teplé a suché, víno se pěstovalo i v Anglii. Nastal přírůs­tek obyvatelstva, docházelo ke kluče­ní lesní půdy, malé komunity moh­ly hospodařit ve výši nad 350 metrů. Společnost byla bohatá a mohla si do­volit takové umění, jakými byly gotic­ké katedrály. Takto si společnost do­kazovala, co bylo pro ni významné a důležité a vynakládala na to své prostředky.

Malá doba ledová
Pro klima v Evropě má celá tisícile­tí rozhodující vliv vzájemné působení atmosféry a oceánu. Právě tento jev se stal hlavním činitelem studeného a proměnlivého počasí v Evropě počí­naje 14. stoletím. V roce 1315 nastaly prudké deště, sklizeň byla katastrofál­ní, obilí nedozrálo, sena se neusušila, dokonce se zastavila i všechna vojen­ská tažení. Nastal hlad, o to horší, že předchozí století zažilo populační růst. A rok 1316 nebyl o moc lepší, nasta­la skutečná bída. Zemědělská půda zpustla, obce se rozpadaly, obyvate­lé se rozptýlili.
Pro obiloviny to byl nejhorší rok za celý středověk, chléb se pekl ze vše­ho, co bylo po ruce. Rostla loupežná přepadení, kradlo se všechno, co se dalo jíst nebo prodat. Utrpení trva­lo sedm let, podnební cyklus skon­čil v roce 1322, ale pak přišla kru­tá zima. Nastala malá doba ledová. Na severních okrajích středověkého světa začali lidé pociťovat, že se ně­co s klimatem děje již o století dříve, než vypukl hladomor v letech 1315 až 1321. Sice ne každá zima byla třesku­tá, ale drsné podmínky a mrazivé tep­loty znesnadňovaly severským plav­cům život a pohyb po moři.
Výsledkem bylo, že se do skandi­návských osad ve 13. století vydáva­lo mnohem méně lidí, zboží a jídla. Lidé to chápali jako projevy boží msty, ale my víme, že to byly první znám­ky ochlazení klimatu. Nejhorší dopa­dy však mělo ve 14. století vzedmu­tí Severního moře, kdy bouře strhla obrovskou plochu zemědělské půdy v severním Nizozemí a v dánské die-cézi Šlesvicku bylo pohlceno moř­skou vodou 25 tisíc lidí. V polovi­ně 14. století, kdy Evropu sužovaly rozmary počasí, se jeho pozorování omezovalo na bezprostřední vnímání chladu nebo vedra, případně na pří­valové deště.
Venkovani měli sice upřené oči na oblohu, na typické projevy přírody daného ročního období, na západy slunce a na nenadálé mrazy. Nikdo si ale nevedl vědomé záznamy o poča­sí, přestože na něm závisela hojnost nebo hlad. A tak jediné, co měli lidé k dispozici, byla lidská paměť, lidová vyprávění a víra v moc svatých. Při­tom každý kraj závisel na své vlastní úrodě, protože cesty nebyly přizpůso­beny na nějaký větší přesun obilí či ji­ných potravin.

Mor a hladomor
Přitom počasí bylo skutečně ne­předvídatelné, jak o tom svědčí leto­kruhy stromů a vyvrtaná ledovcová já­dra v Grónsku. Až do konce 16. století se střídala teplejší a studenější léta, deštivá jara a mimořádné vlny letních veder; jinak řečeno: nebyl v tom žád­ný trvalejší řád. Jen málo záznamů se zmiňuje o výjimečné úrodě nebo ne-úrodě, o nezvykle vlhkém nebo stu­deném počasí. Ve srovnání se středo­věkým teplým obdobím přišlo ve 14. století několik vln deštivého klimatu, ale už se ani jednou nepřiblížilo kri­tickému množství dešťů z doby velké­ho hladu v letech 1315 až 1321. Přes potravinovou nouzi se Evropa rychle vzpamatovala z hladomoru.
Zdá se, že kvalita výživy se buď zlepšila, nebo zůstala stejná. Někde ubylo lidí, takže byla větší nabíd­ka orné půdy. V roce 1328 spočítali úředníci francouzského krále domác­nosti a farnosti, z čehož lze zjistit, že v dnešních hranicích Francie tehdy žilo 15 až 18 milionů lidí. Zdá se, že po hladomoru v letech 1315 až 1322 se počet obyvatel rychle vrátil na pů­vodní množství. Ale vzhledem k tomu, že devět z deseti obyvatel byli země­dělci, potom nízké výnosy a omezená rozloha polností musely vést k větší zranitelnosti vůči neúrodám. Ale pak přišla nová pohroma: „černá nemoc“, dýmějový mor.
Z blahobytných italských měst, kam se tato nemoc dostala s obcho­dem z východu, se šířila ve vlnách po celé Evropě. Mezi lety 1328 a 1370 se snížil počet obyvatel v pařížské oblasti o dvě třetiny. „Černá smrt“ se opako­vala v nepravidelných epidemiích, jež se mohly vyskytovat takřka každé de­setiletí a jedinou pomocí byla nábo­ženská procesí a modlitby. Na počát­ku 15. století hladomor, války a mor vylidnily venkov: jen ve Francii zpustlo asi 3 tisíce vesnic a s nimi tisíce hek­tarů orné půdy.
Výskyt moru a hladomoru brzdil růst populace dlouhá pokolení. Ne­úroda díky vlhkým rokům, kdy pro­máčené obilniny nedozrály, přináše­la hlad, venkovští obyvatelé utíkali do měst a situaci tam tak ještě zhoršo­vali. Neúroda přicházela asi jednou za deset let a situaci neulehčovaly navíc neustálé války a všudypřítomní ban­diti. Druhá polovina 15. století při­nesla mírnější klimatické i společen­ské podmínky, což mělo za následek, že se v Evropě zvedla produkce obi­lovin. Tyto příznivé podmínky trva-ly poměrně dlouho, až do počátku 16. století.

Příliš početné rolnictvo
V celé Evropě byly opět studeněj­ší a bouřlivější roky až na sklonku 16. století. To mělo mimořádně vý­razný vliv na tehdejší ceny potravin. Se zhoršováním klimatických pod­mínek přicházel jeden hladomor za druhým, s tím souvisely epidemie různých chorob; objevily se hladové bouře a všeobecná nejistota. Do nej­studenějších a nejméně úrodných let potom spadaly honby na čarodějni­ce, protože byly pokládány za původce neblahých dějů. V tu dobu byly upále­ny tisíce lidí po celé Evropě.
Angličtí Tudorovci vládli 3 milio­nům poddaným a neustále hrozilo, že bude nedostatek obilí a hladomor, neboť od dob středověku šlo pořád o zemi venkovských samoživitelů. Fa­gan proto zdůrazňuje, v čem byl pro­blém předindustriální Evropy. Celý kontinent věnoval čtyři pětiny své pracovní síly tomu, aby se sama uži­vila. Naštěstí se ukázalo, že lidé jsou pozoruhodně přizpůsobiví a vynalé­zaví, takže na přelomu 16. a 17. sto­letí si při konfrontaci s proměnlivým počasím uvědomili, že bude třeba vy­tvářet dostatečné potravinové zásoby, aby se předešlo jejich nedostatku. Tak začala zemědělská revoluce.
Vrchol malé doby ledové, plný kli­matických extrémů, nakonec trval dvě staletí. Pozvolné změny v zemědělské technologii začaly ve Flandrech a Ni­zozemí: trojpolní systém ozim, jařina, úhor změnili tamní venkované tak, že místo úhoru začali pěstovat luštěni­ny, nebo krmivo pro dobytek. Díky dostatku krmiva rostl chov dobytka. Tento cyklus vedl k vyšší výnosnosti půdy a rolníci mohli začít s pěstová­ním průmyslových plodin, jakými byly len, hořčice a chmel.
Díky těmto změnám opouštěli rol­níci samozásobitelský způsob výro­by, obilí se začalo dovážet z Pobal­tí a rozmanitost pěstovaných plodin způsobila lepší přizpůsobení klima­tickým změnám. Neustálý boj s vo­dou, s mořskou hladinou, vedl Holan­ďany k odvodňování půdy, jež změnilo celou zem, takže zemědělská plocha od konce 16. století stoupla za dvě stě let o třetinu. Přitom většina této půdy byla odvodněná v letech 1600 až 1650. Zmenšovala se jednotlivá hospodářství, zvyšovaly se výno­sy obilovin a rostly příjmy rolníků. Menší statky byly výhodné zejména tam, kde byla blízko města s trhem a venkované mohli se svými produk­ty obchodovat.

Za co mohlo slunce
Vypadá to tedy, že malá doba le­dová přinesla Holanďanům nakonec spíše užitek, neboť je to přivedlo ke vzniku první moderní ekonomiky v Evropě. Změny přeskočily do An­glie, kde sílila v 17. století podobná rolnická specializace jako v Nizoze­mí. Změny se vyplatily, rolníci za jed­no století byli schopní uživit 7 milio­nů obyvatel a země byla potravinově soběstačná, pouze oves se dovážel z Irska. Británie se stala obilnou zemí, obilí se vyváželo, hladomory byly za­pomenuty. Malá hospodářství se slu­čovala do větších celků, ohraničených živým plotem nebo zídkou, což vytvo­řilo známý ráz anglického venkova. To umožňovalo spojit dohromady pěsto­vání obilí a chov dobytka.
Nejstudenější cyklus malé doby ledové trval mezi roky 1680 a 1730, kdy se teploty snižovaly a vegetační období v Anglii bylo o pět týdnů krat­ší než během nejteplejších desetiletí 20. století. Zima 1683–1684 byla tak studená, že se objevily pásy ledu na obou pobřežích kanálu La Manche. Pozoruhodné bylo, že došlo k úbyt­ku slunečních skvrn. Pravidelný cyk­lus sluneční činnosti se mění každých jedenáct let a minimum jednoho cyklu počítá s asi šesti slunečními skvrna­mi. V letech 1645 až 1705 byla k vi­dění jen jedna skupina slunečních skvrn a jejich celkový počet za toto období byl menší než v současnos­ti za jeden rok.
Tato zjevná anomálie zřejmě měla významné následky pro pozemské po­časí. Dlouhodobé změny slunečního záření měly tedy přímou vazbu na prů­běh klimatu na zemi. Ostatně Fagan doplňuje, že existují důkazy o spojení mezi nízkou sluneční aktivitou a maxi­my malé doby ledové. Zajímavé je, že postup ledovců v Alpách trval přibliž­ně v letech 1590 až 1850, pak nastal odliv, jenž trvá dodnes. A právě těchto dvě stě šedesát let vrcholu malé doby ledové zásadním způsobem změnilo evropskou společnost.

Zima, léto, vinobraní
Po roce 1740 už nepatřily nemoci jako dýmějový mor mezi metly evrop­ského obyvatelstva. Vyšší úmrtnost byla spíše zaviněna nouzí, kdy pod­výživa oslabovala imunitní systém. Navíc životní podmínky ve městech i na venkově byly mimořádně nehy­gienické, takže jakýkoliv sociální kon­takt hrozil nakazit se různými choro­bami. Noviny z let 1740 a 1741 psaly o četných úmrtích na „úděsný chlad“. I v dobře postavených a vytápěných domech bývala teplota v zimě kolem 3oC. V Londýně za prvních pět měsí­ců roku 1740 zemřelo o polovinu více lidí než rok předtím.
Řekli jsme, že rozhodující promě­na anglického zemědělství proběhla v průběhu nestálého, často stude­ného počasí, které občas vystřídaly vlny nenadálých veder. Díky tomu se v 17. století stala Anglie méně zrani­telná vůči neúrodám, způsobeným náhlými klimatickými výkyvy, a díky ustupujícím hladomorům umírali tam­ní lidé spíše než na hlad na nakažli­vé choroby. Naproti tomu ve Francii se od 15. do 17. století způsoby hos­podaření na půdě měnily velmi málo, takže tato země trpěla místními hla­domory po celá tři století.
Rozmary klimatu v 17. století se odrazily zejména na průběhu vinobra­ní. Fagan tvrdí, že to byl dobrý ukaza­tel vztahu podnebí a aktivity rolníků, neboť datum vinobraní se vždy vyhla­šovalo veřejně. Čím teplejší a sluneč­nější bylo vegetační období, tím rych­leji a dříve hrozny uzrály. Když bylo léto nepříznivé, bylo chladno a zata­ženo, sklizeň se opozdila i o několik týdnů. A tak termíny vinobraní ukazují, že období v letech 1617 až 1650 bylo nestálé a převažovala spíše studená léta, což přinášelo horší úrodu. Z to­ho lze usuzovat, že takový klimatic­ký režim vedl k těžkostem venkovanů vůbec se uživit, protože ve špatných letech spotřebovali i osivo na příští setí. A závěr 17. století byl klimatic­ky ještě horší, takže posloupnost ne­úrod vedla k oblastním katastrofám.

Od hladu k revoluci
Až do 18. století byli francouzští ze­mědělci většinou samozásobitelé, ko­neckonců šlechta na venkově nesídli­la, takže její pouto k půdě vedlo pouze k rostoucím daním a o společné stra­tegii, jak na půdě hospodařit, nebylo vůbec možné mluvit. Tak žili venko­vané od sklizně ke sklizni, všude vládl strach z neúrody a z hladovění. Ne­dostatek potravin a obilné bouře byly nedílnou součástí francouzské poli­tiky. Chléb byl synonymem hojnosti, nad bramborami ohrnovali i hladově­jící venkované nos. Všichni se spolé­hali na obilí a víno: obilí bylo k jídlu, víno potom k pití.
Hospodářská politika v zemi byla zaměřená na rozvoj textilní výroby, ale zemědělství bylo zanedbané. Vět­šina francouzských rolníků byla spja­ta tudíž s pšenicí a po delším období relativní přízně počasí nebyli výrob­ci připraveni na opak: pšenice při vy­trvalých deštích uhynula, nebo ji na jihu zničilo sucho. Hodně chudých potom muselo jíst chléb vyrobený z mletých skořápek ořechů, které se míchaly s moukou z ovsa nebo ječmene. Výsledek byl katastrofální: v letech 1693 až 1694 umřela hla­dem desetina podaných „krále slun­ce“ Ludvíka XIV.
Rovněž náhlé ochlazení v letech 1739 až 1742 přineslo drahotu a rol­níci v celé zemi byli na pokraji hladu. Řeky se vylily z koryt, povodně způ­sobily těžké ztráty na orné půdě. Mi­mořádné deště tehdy poškodily do­zrávající obilí i vinice v celé Evropě. Francie 18. století se sice ekologicky nezhroutila, ale nedostatek půdy, růst populace a klimatické změny způso­bily neklid. Aby se jedna rodina uži­vila, potřebovala zhruba 4,8 hektaru orné půdy, ale většina rolníků měla na osetí pouze dva hektary a to bylo pro samoživitele málo.
Tamní venkov byl ve srovná­ní s Holandskem a Anglií zaostalý: stavení byla nevyhovující, intenzivní obdělávání půdy bylo neznámé. Po krajině se potulovali žebráci a ze žebrání se stalo řemeslo, žebraly celé velké rodiny. Za neúrody v ro­ce 1788 se žebráci shlukovali do tlup a nerozpakovali se krást. Mimořád­ně krutá byla zima 1788–1789, kdy sníh zavál cesty, řeky zamrzly, obchod se zastavil, jarní obleva zatopila pole. Vypukly obilné bouře, obilí se vozilo s vojenským doprovodem, chaos vy­stupňovalo sucho: ve Francii nastala revoluce. „Feudální zřízení bylo zru­šeno,“ vyhlásilo Národní shromáždě­ní 11. srpna 1789.

Za co mohly sopky
V roce 1815 vybuchla v Indonésii sopka Tambora. Vezmeme-li v úva­hu, že od poslední doby ledové na­počítali vědci 5560 erupcí, potom právě výbuch Tambory byl nejmoc-nější. Byl dokonce větší než výbuch Santorini v Egejském moři v roce 1450 př.n.l., který měl za následek pád tehdejší minojské kultury na Kré­tě. Ale navíc objem vyvrženého pope­la byl stokrát masivnější než v přípa­dě výbuchu Svaté Heleny v roce 1980. To však nebylo všechno, v těch letech byly zaznamenány ještě dvě silné vul­kanické erupce: v roce 1812 vybuch­la sopka Soufrière na ostrově Saint Vincent, v roce 1814 sopka Mayor na Filipínách.
Tato nezvykle silná vulkanická čin­nost vytvořila hustý oblak prachu v at­mosféře na severní polokouli. Dopad na světovou populaci byl tíživý. Vulka­nický prach ve vyšší nadmořské výš­ce snížil sluneční záření a jeho prů­chodnost atmosférou. Výsledek byl zřejmý: snížila se povrchová teplota na zemi, což mělo katastrofální dů­sledky pro zemědělství na celé pla­netě. Roky 1805 až 1820 byly tak pro spoustu Evropanů nejstudenější za malou dobu ledovou. Rok 1816 byl považován na obou stranách Atlanti­ku jako „rok bez léta“.
V létě toho roku se snížily prů­měrné letní teploty ve střední a zá­padní Evropě o 2,3 až 4,6 oC. Navíc se v té době Evropa vzpamatovávala z napoleonských válek a ekonomické blokády. Neúroda brzy hnala ceny obi­lí a chleba na úroveň, která byla pro chudší rodiny neúnosná. Následova­ly obilné bouře ve Francii, nepoko­je v Anglii, všude se lidé dožadova­ly snížení cen obilí. Potravinová krize vyháněla lidi z domovů a v celé Ev­ropě rostla emigrace v naději, že jim bude lépe v Americe. Ale tam byla si­tuace podobná, jen pravou obětí léta 1816 byla kukuřice, základní potravi­na v Nové Anglii.

Konec malé doby ledové
Potravinová krize let 1816 a 1817 způsobila skutečně poslední velký hlad západního světa. Nouze postihla osmanskou říši na východě, celou zá­padní Evropu a na druhé straně Atlan­tiku dokonce Novou Anglii a východní Kanadu, tedy destinace, kam se stě­hovali hladoví Evropané. Zeměděl­ská produktivita prudce klesala, pří­jmy obyvatelstva se snižovaly, snížila se poptávka po spotřebním zboží, ci­telně rostla nezaměstnanost. Tehdy vznikla v Anglii myšlenka na vytvo­ření záchranné sociální sítě, která by pomohla v dobách společenské krize. Takové bylo dědictví výbuchu sopky Tambory v daleké Indonésii.
Ve čtyřicátých letech 19. stole­tí došlo opět k proměnám počasí, kdy zimy byly studené a léta chladná. A právě tehdy začala éra vystěhova­lectví z Evropy, kdy tisíce rolníků za­mířily do Austrálie, severní Ameriky či Jižní Afriky, aby tam nalezly půdu k obdělávání. A tak nově příchozí za­čali kácet miliony stromů, aby získali ornou půdu a dostali palivové a sta­vební dříví. Následky této činnosti byly z dlouhodobého hlediska fatální pro celou planetu.
Fagan vysvětluje, že při kácení stro­mů se uvolňuje do atmosféry uhlík obsažený ve stromech a to byl mož­ná důvod, proč se pozvolna zvyšovaly globální teploty na sklonku 19. století a ukončily tak malou dobu ledovou. Panenský les přeměněný na zeměděl­skou půdu, baby boom v Evropě ústí­cí v rozsáhlé vystěhovalectví, železni­ce a oceánské parolodě, topení uhlím ve městech, to všechno byly faktory, které zásadně změnily životní prostře­dí na Zemi. Od té doby už nebylo nic tak jako dřív. Dobře nebo špatně? Od­pověď není jednoznačná.