Enrico Rava – TATI (ECM/distribuce 2HP, 2005, 54:49)

Umělecká avantgarda vždy měla také proudy, které i nepříliš zasvěcený pozorovatel vnímal jako poetické, romantické, byť se ale ve své podstatě jednalo o čirou abstrakci či destrukci. Hudební posluchač obecně je však zakonzervovaný stále omílaným konstantním repertoárem koncertů, médií či festivalů, takže má problém ve free jazzu vůbec hudbu najít, ne-li v ní pak nacházet nějakou křehkost duše. Posloucháme-li dnes průkopníky z přelomu padesátých a šedesátých let, nabízí se už jen jedna rozumná otázka: dospělo publikum, nebo se zklidnili hledači neznámých cest? Obojí je pravda. Dnes už netřeba zkoušet dosud neslýchané, ani bořit konvence. Ale je úžasné, když je hudba kořeněna tím, co kdysi provokovalo. Italský trumpetista Enrico Rava(*1939) byl součástí předvoje evropského jazzu na světové scéně, hrál s důležitými osobnostmi své generace, podílí se na jednom ze zásadních projektů fúze avantgardního jazzu s rockem – ,opeře‘ Escalator Over The Hill Paula Hinese a Carly Bleyové, nahrával s kytaristou Johnem Abercrombiem, býval nejprve hostem a od sedmdesátých let stálým členem významného avantgardního orchestru Globe Unity pianisty Alexandera von Schlippenbacha v trumpetové sekci s Kennym Wheelerem a Manfredem Schoofem. Rok a půl po vzniku studiového alba Easy Living (ECM) natočil v prosinci 2004 album TATI (ECM/distribuce 2HP, 2005, 54:49). Ze sestavy předchozího alba špičkových italských jazzmanů si přizval jen pianistu Stefana Bollaniho a k bicím amerického bubeníka Paula Motiana, jednu z nejvýznamnějších muzikantských osobností současného jazzu. Ten k hudbě tria přispěl nejen svou senzitivní hrou na bicí, ale také třemi vlastními skladbami: neskutečně křehkými melodiemi, v případě Birdsongu hranou sólově Bollanim, ve skladbě Gang of 5 duem piána s trubkou, sám rytmicky participuje jen na Fantasm. Úvod patří dokonalému vyznání geniální hudbě George Gershwina v Ravově podání evergreenu The Man I Love. Tuto píseň, pokud ji nechcete karikovat, ironizovat nebo záměrně rozvrátit její formu, nezbývá než hrát tak procítěně, jak to předvádí Ravovo trio. Týmž pocitem zní i titulní skladba Tati. Zajímavé, jak se jazzmani při hledání témat zaposlouchali do árií italské klasiky– v osmdesátých letech to byl Mike Westbrook, na počátku jedenadvacátého století Joe Lovano; nyní si Rava vybral E lucevan le stelle od Giacoma Pucciniho. Vlastně je tu jistá paralela s vývojem hudby mnohých představitelů free jazzu: Puccini byl původně představitelem obsahově i výrazově drsnějšího verismu, aby se stal na přelomu devatenáctého a dvacátého století představitelem lyrismu. Rava dokáže hrát břeskně i něžně, free jazzem jiskřící pasáže s těmi uchu lahodícími se proplétají v jednu z nejzajímavějších a nejmuzikálnějších podob jazzu současné scény.