Ian Boddy: Index03; Ondes Martenot: Slide

Elektronický label Iana Boddyho DiN vždy po ukončení desítky vydaných titulů rekapituluje svou vydavatelskou činnost průřezovou kompilací která shrnuje náhodným posluchačům dvě ukázky od každého z poslední devítky vydaných titulů.

Výběr z rukou bosse je navíc vyveden jako kontinuální mix, kdy každá skladba vytrhnutím z původní sestavy a přiřazením do barevného elektro vláčku získává přeci jen odlišný valér. A jaké skladby nakonec na kompilaci INDEX03 (DiN/HORUS CyclicDaemon, 2008, 73:13) prošly hustým sítem? Je poznat, že tentokrát Boddy volil poněkud sedativnější nahrávky, které dávají kompilaci, alespoň zpočátku ambientnějšího ducha. Ať už tím myslím úvodní click’n’cut modlitbu Surface 10 s nezvyklými houslemi, po letech čistě ambientní kousek od Tetsu Inoue, nemluvě ani o osvědčené spolupráci Ian Boddy + Robert Rich, které se na výběr vešly ukázky dokonce z dvou alb Litosphere a React. Vedle vyjmenovaných nesmí na výběru chybět pár poctivých retro-elektronických jízd v podání Bernharda Wöstheinricha spolu s Klausem Hoffmann-Hoockem, ARC (Ian Boddy & Mark Shreeve) či Radio Massacre International a někde v meziprostoru plující ukázky alb sólujícího Ian Boddyho či Paralel Worlds. Label DiN si v třetí desítce vydaných alb upevnil už tak celkem stabilní pozici na elektronické scéně čerpající ze svých základů a je nutno říci, že na rozdíl od podobně zaměřených Groove Unlimited si především díky přísnějšímu výběru drží stabilně vysoko posazenou laťku.

Nový instrument v životě zaníceného muzikanta často provází tu a tam divoký čas zamilovanosti provázený seznamováním se s technikou, zvukem, možnostmi hracích technik atd. Přesně do této situace se dostal na konci loňského roku Ian Boddy, když svůj arzenál obohatil o analogového stařečka Ondes Martenot. Toto zprvu nenápadné klávesové monstrum z roku 1928 umožňuje, díky tenkému lanku před klávesnicí, vyluzovat klouzavě elektronický zvuk připomínající svým zabarvením theremin nebo slide kytaru. Navíc autor tohoto vynálezu doplnil klávesy o netradiční šuplík s madlem, které dá možnost hráči vytvořit při hře samotné každému tónu přirozené vibrato. V průběhu let tomuto nástroji podlehla celá řada soudobých skladatelů. Mezi nimi takové persony jako Olivier Messiaen, Edgard Varese nebo i náš Bohuslav Martinů, ale nedávno pro tento instrument zahořeli například Radiohead, Bryan Ferry nebo Tom Waits. Není divu, že když se Ianovi podařilo předmět doličný nasoukat do studia, nebylo o inspiraci při práci na novém materiálu nouze. Ondes Martenot je zcela přirozený sólista a dokazuje to i deska SLIDE (DiN/HORUS CyclicDaemon, 2008, 56:17). Po dlouhé době dojde u Boddyho k podstatnému zrychlení beatů a vcelku staromódnímu progresivnímu sólování. A to všechno jen pro veličenstvo Ondes Martenot, které se pak na připravených analogových i digitálně elektronických polštářích vykrucuje jak rozmazlený perský kocour. Pro autora je to svým způsobem návrat o dvacet let zpět, kdy se o něm hovořilo jako o J. M. Jarrem britských ostrovů, ovšem já mám nakonec celkem smíšené pocity. Potřebu uvědomění si kořenů chápu a plně respektuji, přesto když srovnám poměrně jednoduché a vzdušné jízdy Slide s temnějšími, pomalejšími kompozicemi předchůdců, tak novinka v mnoha ohledech neobstojí. Šestnácté řadové album pana majitele tak zůstane v mé paměti spojeno s objevem zajímavého elektronického dinosaura a průměrného prostředí, jímž tento vzácný tvor kluše.