Jan Jeřábek: Otisky příběhů ze snů

Album Otisky příběhů ze snů představuje Jana Jeřábka v jiném světle než nenápadné, ale půvabné písně jako Ukolébavka pro Jidáška nebo Mýlíš se, řekla láska. Jeřábek je nejen písničkář, ale především antropolog, psycholog a odborník na grafologii. A také člověk, kterého dlouhodobě fascinuje snový proces. „Ze stovek snů, s nimiž jsem jako terapeut pracoval, jsem vybral několik, které mě oslovily svými příběhy, básnickými obrazy i hlubinnou dynamikou,“ píše na obalu alba, k jehož realizaci si přizval své přátele nejen z okruhu osamělých písničkářů.
Otisky příběhů ze snů vlastně nejsou hudební album v pravém slova smyslu a stěží si je budete doma pouštět vícekrát za sebou od začátku do konce. Lze samozřejmě porovnávat, že hlas Jana Buriana v úvodním Tajemství vesmíru je výraznější než šepot Andrey Landovské v závěrečném bonusu Nožička. Hraničí s dobrodružstvím, když si vychutnáváme emoce v hlasu Jiřího Smrže, který líčí: „Vím jenom, že jsem, a celý vesmír je ve mně.“ A k vrcholům alba jednoznačně patří vyprávění Petra Váši: „Koukám, že mi přitom vypadl mozek.“ Písničkáři a zpěváci různé barvy hlasu a různého charakteru vlastní tvorby (mj. Martina Trchová, Petr Nikl nebo Marka Míková) za doprovodu ambientních zvuků recitují absurdní snové obrazy lidí, s nimiž se zřejmě nikdy nepotkali.
Album je to velmi bizarní, a přestože za zmínku stojí i některé hudební momenty (Vít Kahle a jeho variance na arménskou lidovou píseň nebo Vlastislav Matoušek s flétnou šakuhači), pozornost se pochopitelně v první řadě soustředí na slova a možná ještě víc na přednes jednotlivých protagonistů. Klíčovou součástí CD je úryvek z knihy Boženy Správcové Sítě vnitřního umění – hovory s Janem Jeřábkem (2005), který je k albu přiložen ve formě 26stránkové knížečky. Při poslechu zhudebněných (či přesněji zdramatizovaných) snů si tak čtenář může pročítat úvod do snové teorie a porovnávat jej nejen s tím, co slyší, ale i se sny vlastními. Věty jako „Sen je plodem celostního myšlení a v tomto druhu myšlení je svět jediným propojeným celkem. Sen nás tedy učí i tomu, že věci nejsou oddělené, jak nám sugeruje literární, pojmové myšlení“ mohou naše uvažování o podvědomí a snech skutečně posunout o kus dál. Po pečlivém pročtení rozhovoru má pak člověk pocit, že právě tento úvod do snů je zde tím hlavním a že album je pouze zvukovou přílohou.
Při všech těchto úvahách by nemělo zapadnout, že přepis snů do stručných „básní“ ve volném verši se povedl a že přizvaní hosté – vypravěči i hudebníci – také zvládli netradiční úkol velmi dobře. Mimochodem v okamžiku, kdy flétna doprovázející Marku Míkovou začala hrát téměř freejazzové pasáže, vzpomněl jsem si na podobně zaměřený projekt, nevydané album Sny improvizační skupiny Mahaut kolem Martina E. Kyšperského. I tam šlo o vyprávění snů (v tomto případě Martinových vlastních), avšak v případě Mahautu byla hudba – jakkoli improvizovaná a dekonstruovaná – rovnocenným partnerem vyprávění. Na novince jde o vylíčení snů především, a i proto si Jeřábek jako autor konceptu a aranží pohrává se samotnými hlasy svých kolegů. Repetice, šepoty, hlasové smyčky, také způsob práce se zvukem (Ondřej Ježek) – to vše v sobě obsahuje minimálně tolik rovin jako sny samotné. Ambientní hudba v pozadí je pak jen nenápadným soundtrackem, jehož cílem je sdělení současně podtrhnout i zamlžit.
Galén, 2013, 54:49