Kabaret Doktora Caligariho: Hry pro Marii

Domácí undergroundová scéna připomíná spolek pamětníků, libujících si ve starých časech, a výjimek je jen pár. Kabaret doktora Caligariho si vystavěl vlastní kulisy, estetiku čerpá raději z The Residents než ze sedmdesátkové druhé kultury, a pokud bychom měli hledat podobenství u nás, pak nelze nevzpomenout na milovníky tučňáků Die Total Trottel. S těmi maskovanou partu okolo Alberta Caligariho spojuje láska k občasnému, lehce zvrhlému černému humoru, dada hříčkám („nachytáme mihule a uděláme guláš, nakrmíme hladové klky“) i němčině pro zpestření (vynikající „antitramvajový“ protestsong Fussgängerübergang). Hry pro Marii je jejich další koncepční program, jehož příběh, uvedený v bookletu alba prozrazuje dostatek dekadentně směrované fantazie i nemalých sympatií ke starým krvákům. Tedy stejný prvotní impuls, jaký například dovedl Tima Burtona k filmovému muzikálu Sweeney Todd, ďábelský holič z Fleet Street. Jenomže co nastíněný příběh slibuje, to už jednotlivé texty příliš nenaplňují, a leckde vedle něj působí, jako by jim došel dech a autor už jejich psaní chtěl mít rychle z krku. Nakonec tak jsou paradoxně nejlepší ty, které s tematickým rámcem mají jen okrajovou souvislost – tedy konkrétně skvělá reflexe mezigeneračního míjení ve skladbě Krabičky babičky nebo pocitem vyděděnosti protkaný Uranový důl, sarkasticky pojatý jako kupletová říkanka, s roztomile pitomými verši ve stylu Ivana Mládka či Zdeňka Svěráka. Hudebně nicméně jako by se nahrávka bála jakéhokoli experimentu a raději ctí tradiční zvuk. Skladby tak pokračují tam, kde ve svém hledání skončila stále funkční Terra Ignota – tedy v kloubení gotických a někde až metalových kytar s chorály artrockových kláves. Navíc je tu jen saxofon, striktně unisono vyhrávající s linkami melodií. Album tak naznačuje, že jsou jeho tvůrci mnohem dál, než řada souputníků, jen zbožně kopírujících hudební motivy Mejly Hlavsy a lyrickou poetiku Pavla Zajíčka a Magora Jirouse (dobře zvládnutou úctu ke klasikům tu nicméně dokazuje píseň Tajemný šarlatán, protkaná odkazy na plastikovské texty), ale zároveň ještě neměli odvahu opustit zavedené, a už značně omšelé mantinely klasického sedmdesátkového rocku. Tak jak to už v minulosti úspěšně dokázali Ještě jsme se nedohodli či OZW, a v současnosti například Kyklos Galaktikos. Což je určitě škoda, protože potenciál na to, aby kapela nevyčnívala z naší undergroundové scény jen vizuálně, je tu více než zřejmý.

Guerilla rec., 50:34