MICK HARVEY: Five Ways To Say Goodbye

Napadlo by vás, že Marlene Dietrich by dnes mohla být alternativní rocková šansoniérka se značně noirovým vkusem? Micka Harveyho ano. Kdyby se mu dostala do producentských rukou a udělal s jejím repertoárem to, co s Ich hab‘ noch einen Koffer in Berlin (Harveyho baladické přepracování, ve kterém by se temnota dala krájet, se zove A Suitcase In Berlin), tak určitě.

Ale bez legrácek a pustých spekulací: Ač Harvey nikdy nebyl plodným autorem, jeho aranžérské či spíše přetvářecí schopnosti jsou geniální. A nejen, že umí cizí skladby překopat k obrazu svému, takže působí, jako kdyby je vymyslel. Ať už jde o relativně neznámý kus jako Alone With The Stars od italské kapely Ofeliadorme nebo notoricky známý evergreen. Dokáže také naprosto různorodé kusy sestavit do celistvého alba s jasným příběhem. Extrémně zpomalená a beznadějně chmurná verze Like A Hurricane od Neila Youga tak klidně může navázat na Marlenin Kufr a zní to jako nejpřirozenější věc na světě. I kdyby šlo původně o pustý doják, vše logicky zapadne do koncepce alba Five Ways To Say Goodbye, která není ani veselá, ani originální, ale naprosto uchvátí a uhrane svojí… krásou? Jako řada dalších rockerů, v jejichž lese se už mocně kácí, totiž pětašedesátník Harvey dumá nad smrtelností, ztrátami blízkých, tragickými loučeními a steskem.

Harvey sice není plodný autor, ale když už něco napíše, stojí to za to. Jako zpověď At Heaven’s Gate. Nebo ještě působivější reflexe stárnutí a ztrácení When We Were Beautiful And Young: „Léta jen letěla jako okvětní lístky v bouři / lidé přicházeli a odcházeli a já zapomněl zavřít dveře…“

Možná tohle album raději neposlouchat, když jste v depresi. Ale vlastně, možná právě tehdy. Je to svým způsobem povznášející, osvobozující, nadějné. Harvey o tom má ještě jednu písničku, napsal ji spolu s vrstevníkem, australským písničkářem Louisem Tillettem: The Art Of Darkness. Umění temnoty.