MIREK KEMEL: Ryby, raci

„Fuj, to byl zlý sen, Řídil jsem Agrofert jako stát!“ ulevuje si jistý A. B. coby hrdina kresleného vtipu Mirka Kemela. „Někdy probouzím se nad ránem […], cítím plachost, klid a něhu antilopy bílý,“ zpívá tentýž Mirek Kemel jako písničkář na svém novém albu Ryby, raci. Není jediným výtvarníkem, který se od zkratky karikatury občas potřebuje uchýlit k poetice písně. Ale málokdo na naší dnešní folkové (a kreslířské) scéně zvládá obě tato řemesla na tak dobré úrovni jako on.

Použitý výraz „folkové“ je třeba v souvislosti s novým albem brát lehce s rezervou. Kemel zůstává vypravěčem mimořádně silných příběhů a básníkem netušených metafor (ostatně jen ve zmíněné úvodní písni Antilopa bílá je jich nakupeno vrchovatě a z nápadů v písni V kostele sv. Jakuba by jiný autor udělal možná celé album), ale od minimalistické písničkářské výpovědi minulého alba Nic víc se rozhodl odpoutat. Ryby, raci vznikli v produkci Vlastimila Konopiského, jehož elektrickou kytaru a akordeon Tomáše Görtlera v kapele doplňují kontrabas Petra Tichého a především bicí Petra Mikeše. To je však pouze základ, k němuž v jednotlivých skladbách přibývají další barvy. Zatímco minulou desku zlehka kořenil trubkou Oskar Török, zde máme vícečlenné dechové sekce. A také smyčcové kvarteto, dětský sbor, klávesy, metalofon… A blues, hiphop i hutný rock i akordeon napodobující kostelní varhany.

Mirek Kemel sice dál zůstává mistrem poetiky a (především zvířecích) přirovnání, ale odvíjí-li se jeho píseň od výrazné rytmické figury jako Happy end, nutně ji vnímáme jinak než pomalé šansony z minulých dvou alb. Určitý kontrast mezi skočným charakterem písně Starou alejí a jejím melancholickým textem nezní nepatřičně, ale spíše dodává celku napětí. Navzdory energii a decibelům jsou Ryby, raci intimní písničkářskou výpovědí – o nebi a pekle, o mši v kostele a o rouhání, o pozvání na skleničku vína a o zubaté potvoře, které zatím ještě můžeme ujet lanovkou.

 

Indies Scope, 2018, 57:29