Zda zapsat myšlenku, anebo nakreslit ji? Však kresba zachytí i to, nač nestačí již slova: co Kráčející nesmysl anebo Chaotický řád, co Tučná nevědomost či Štíhlost zatloustlá? Však samokresba, jež jakoby odvíjí se sama, je v okamžiku dílem při vědomí uvolněném, kdy rozumem neřízena tužka sama si kreslí. (Bohumil Nuska: Samokresby, in: Podzimy a jara) … Continued

Zobrazování krajiny v sobě vždy neslo latentní stesk po krajině, lítost nad nepokořitelnou skutečností, že ačkoli se do krajiny vsakují dějiny a krajina jako napnutá miniaturní alegorie světa je po probuzení stále touž, jako včerejšího dne, mládne před našima očima, zatímco my, její archiváři, stále stárneme. Melancholie, detekovatelná v Poussionových arkadických výjevech, obývaných nesmrtelnými, D’Aurevillova … Continued

Nenormální okolnosti S největší pravděpodobností už to asi víte, ostatně stalo se to před několika týdny. Čeští výtvarníci Jan Jakub Kotík (1972) a Vít Soukup (1971) v polovině prosince minulého roku krátce po sobě oba zemřeli. První podlehl rakovině, smrt druhého v době uzávěrky ještě řešila policie, snad prý sebevražda. Nevím. Přišlo mi hloupé se … Continued

Hvězda všetečného tvůrce Vikiho Shocka (narozeného 1975 v Praze) se rozzářila v ten nejpříhodnější čas: nad chmurnými roky fin de siècle. Tehdy autor v duchu svého pseudonymu šokoval především jako básník: nejprve knížkou milostné lyriky navlečené v oprášeném kabátě dada (Dvakrát opakované ňadro, 1999), poté sbírkou variací Baudelairových „malých básní v próze“ (Karel Bodlák – … Continued

Těsně za neratovickým železničním přejezdem, jedete-li směrem od Byškovic, se po levé straně, hned za sportovním hřištěm přilehlé základní školy, vypíná uměle nakupené návrší, na němž se tyčí do elipsy stěsnaná řada menhirů Na první pohled sousto pro dětské hry a fantazii, na pohled druhý pískovcové sousoší, artikulované slovem MILUJI. Málokdo si toho všimne. Sotva … Continued

Zdeněk Baladrán (1973) patří k těm, kvůli kterým zůstáváme v galeriích déle (zvlášť když se jich sejde víc). Pracuje totiž především s videem a sestříhanými kolážemi filmových fragmentů, přičemž čas je do jisté míry i tématem jeho prací. Čas jako kategorie, pomocí které rozměňujeme život na drobné. Čas, který věnujeme studiu jízdních řádů, které nás … Continued

Setkat se s uměním Tomáše Vaňka (1966) v mnohém připomíná situaci, kdy se nad vámi cestou do práce náhle rozsvítí pouliční lampa, kolem které jste předtím prošli snad stokrát bez povšimnutí. Takový okamžik vyvolává pocit nepatřičné osudovosti, je obtěžkán nervózní naléhavostí, nutí se ohlédnout. Podobný zážitek je v lecčems až nepříjemně nepohodlný – teď a … Continued

Václav Hájek (1974) je sice především kunsthistorik a teoretik umění, v současné době učící na FHS UK a katedře filmové vědy FF UK, ale setkat se s ním čas od času můžete i na výstavách coby s aktivním umělcem. Naposledy v pražské kavárně Obratník, kde vystavoval společně s Milanem Starým, o němž byla řeč v … Continued

U výtvarníka a ilustrátora Milana Starého (1970) mne vždycky překvapovala míra pochybností, která mezi ním a vznikajícím obrazem čpěla jako těžko překonatelná vzdálenost, dálka smrštěná na pár neprostupných decimetrů mezi rukou a plátnem. „Ne že by pochyby a jakýsi bazální ponor sebevědomí a jistoty pod hladinou ještě nerozpletených, nezávazných tahů štětcem anebo rydla k tvorbě … Continued

Někdy je o výtvarném umění lepší mluvit tak, aby to nedávalo vůbec žádný smysl. Popřípadě mluvit o něčem úplně jiném. Třeba o lomeném jízdném. Nebo u piva hodit řeč o mariáškách, protože je to tak nějak přiléhavější než rozebírat kupříkladu tašismus a snažit se akademicky podchytit něco, co akademicky podchytit vlastně vůbec nepotřebuje. Protože ve … Continued

„Když ti řeknu, že mám ráda stromy, hýbající se zasmušile ve větru, kostely, věže anebo hroby, tak budu trapná,“ směje se čtyřiadvacetiletá výtvarnice Anežka Hošková (1982), které se nad kresbami španělských oslav Svatého týdne ptám, co má ráda. „Ve Španělsku jsem si stromy fotila, zvlášť když se kývaly v pochmurný šedině. To jsem na ně … Continued

„Mě z vás snad normálně chytnou depky,“ prohodí se smíchem nad chladnoucím kafem malířka Anežka Hošková, která svou souputnici Laďu Gažiovou (1981) ten večer náhodně doprovází. „Mordor,“ mrkne následně směrem k monitoru, na kterém se v reprodukci bezejmenné práce z roku 2004 kolem nešťastně vyhlížející ženštiny stahují mračna a poletují umrlčí hlavy s černými křídly. … Continued