Postila

Nejednou jsem varoval před londýnskou Oxford Street, kde se jednou skumulovalo tolik osob, že se vzájemně nadzdvihovaly. Mně samému se to osobně přihodilo. Pozdvižen jsem spatřil, jak za kordonem policajtů a před výlohou toho nejluxusnějšího krámu poněkud opozdilá sufražetka – volební právo ženy už dávno měly – sbírá dlaždici, rozmáchne se – a jaká byla výloha. Atentátnice pak do přidušeného ticha zvolala: „Volební právo pro ženy!“ Pozdvižený dav se rázem rozpadl na cucky.

Post illa verba dodávám, že je, to právo, mají mít, a to znovu a znovu. Ne snad jako v Rusku, ale řekněme jak v Prusku. Osobně – vše činím osobně – jsem kdysi seděl za píseň o vrazích Rusech, i když v dané písni je zmínka o vrazích Prusech. Ta zmínka mohla být, tvrdí lid, záminkou pro z vazby vynětí. Sudí se však neptal: „Hej, souzený, jak je ti?“

Když v kopané prostrčíš míč skrze nohy soka a dále si s „míčkem Flíčkem“ nerušeně tokáš, jsou to jesle. Pak se ale i pod sudím houpá, ač na štulce zvenčí není skoupá, sesle.

Jednou jedna známá

– teď už vězí předěl mezi náma –

zrýmovala sesle

s Nestlé

Jako pannu

z Orleanu

měl ji za svou

z nouze wrestler⁕

Měla živit kulturu,

vyšla ale na túru

zhola jinou.

Provázenou

nevázanou

svého muže

posunčinou.

⁕ Ani teď mu nemohu – doma, nedoma; bohu nebohu – přijít na jméno.