Savoldelli / Casarano / Bardoscia: The Great Jazz Gig In The Sky

Italský pěvec Boris Savoldelli má poměrně široký rejstřík. Na jeho albech hostují například Marc Ribot nebo Jimmy Haslip, vydal dokonce společný projekt s Elliottem Sharpem, ale dokáže vystupovat i s ruskou „estrádně-jazzovou“ formací Feelin’s a zpívat písně s texty Sergeje Jesenina. Nejrůznější coververze mu vůbec nejsou cizí a ve svém repertoáru má Jimiho Hendrixe i Beatles. Mnohdy si přímo při prezentaci vytváří samplované podklady. Někdy to zní poněkud „lacině“, ale vždy to má pořádně vymakané. A každopádně mu nechybí dar improvizace ve všech směrech.
Jeho zatím poslední dílo The Great Jazz Gig In The Sky má všeříkající podtitul A „TRIalog“ based on Pink Floyd’s The Dark Side Of The Moon. Parťáky v jeho novém triu jsou mu zde saxofonista Raffaele Casarano a kontrabasista Marco Bardoscia. Všichni pak hojně využívají „šumnou“ elektroniku, přesto je album v podstatě do určité míry jazzové a nesnaží se čerpat z originálu principiální rockové postupy, které přes někdejší inovativnost přece jen dnes už působí trochu jako klišé. Ponechává jeho potemnělý esprit, ale de facto se nad něj dokáže povznést s patřičnou dávkou humoru. Rozhodně to ale není ani „klasické“ převedení rockového modu do jazzových aranžmá. Pořadí skladeb je zachováno, zdaleka ne však jejich většinou ani přibližná délka, a důraz je ovšem kladen v jiných místech. To je patrné už od druhé skladby Breathe, která zde má mnohem větší prostor a vlastní identitu. Původní efektní Time je naopak podána spíš v jakési syrově obnažené podobě se smyčcovým podtahem. A hitovka Money je částečně schována ve společném medley s The Great Gig In The Sky. Ostatně tenhle propletenec je asi nejslabším místem celého opusu. Snaha o napodobení původní krásné vokální improvizace Clare Torry není příliš přesvědčivá, přidaná recitace Maurizia Nobiliho působí nějak neústrojně a onen nehitový konec Money je tu dosti rozplizlý. Záhy jsme však odměněni skutečnou perlou v podobě více než čtrnáctiminutové parafráze skladby Us And Them, jež sice čitelně vychází z lyričnosti originálu, ale postupně se rozvíjí do zajímavé zvukové koláže, kde se do poklidné saxofonové exhibice mísí neprvoplánové elektronické gejšlení, umocněné ještě dalšími zvukovými manipulacemi v podání WK569. Zhruba v polovině se pak vyloupne neotřelé jemně drásavé kytarové sólo hostujícího indonéského muzikanta Dewy Budjany. Jasný kytarový zvuk a elektronický šelest jsou tu v nádherné symbiotické kontradikci. Další pochoutkou je pak Brain Damage, kde se však většina finesů odehrává v Savoldelliho vokálních akrobaciích, v nichž připomíná místy přiškrceného Micka Jaggera, trochu naroubovaného Tomem Waitsem. Naplno však waitsovský „nakřáplák“ připomíná zpěv v úpravě finální skladby Eclipse, která má tak trochu formu podivné kutálky. Stejně jako na originálu tu nechybí závěrečná věta: „Není žádné odvrácené strany měsíc, ve skutečnosti je temnota všude.“ Tady je ovšem jen jako takový suše žertovný komentář.
Suma sumárum by tedy mohlo jít o určitý kalkul, jak se přiživit na všeobecně známém opusu, jehož nosičů se prodalo téměř padesát milionů kusů a kdekdo bude zvědavý na nějakou předělávku. Některé Savoldelliho hříčky se slavnými skladbami by tomu možná i napovídaly. Ale tady se mu skutečně podařilo vytvořit specifickou záležitost, která ctí základní materii, ale nakládá s ní zcela po svém v tom nejryzejším slova smyslu. Tím se zcela liší od různých symfonických nebo metalických a jiných žánrových úprav. Savoldelli a spol. tu ve skutečně plodném trialogu vlastně vytvořili na základě „klasického“ progrockového díla zcela novou stylovou platformu.

 Moonjune Records, 2016, 49:17