Synkopující neony vltavského nábřeží: Karel Krautgartner (1922–1982)

První půle třetí dekády dvacátého století byla kolébkou řady muzikantských osobností, jež formovaly hudbu našich jazzových orchestrů poválečné éry. Jejich výčet začíná Gustavem Bromem, rodákem z obce Veľké Leváre na Bratislavsku (1921), v jeho bandu ve válečných letech 1942–1943 působil také Karel Krautgartner, rodem z Mikulova (1922). A na druhém konci republiky, na Mostecku, se narodili Vlastimil Hála (1924), který v letech 1947–64 působil jako trumpetista a aranžér Vlachova orchestru neboli v žesťové sekci stojící nad saxofonisty. Ty jednu dobu vedl právě Karel Krautgartner, Vlastimil Hála a jeho bratr Kamil (1931) se totiž jednou stanou kapelnickými nástupci Krautgartnera. A ti všichni vzhlíželi k doyenovi našich swingových kapelmajstrů válečné a poválené doby, k pražskému Žižkovákovi Karlu Vlachovi (1911). Ale také sem patří generační publicisté – Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký (oba 1924).

 

Na přelomu padesátých a šedesátých let určoval hudební vkus „mas“ ideologicky hlídaný československý rozhlas. Není divu, že většinové publikum znalo Karla Krautgartnera především jako dirigenta rozhlasového Tanečního orchestru, doprovázejícího zpěváky populární hudby. Swing a jeho podoby byly hudbou poválečného doznívajícího „zlatého jazzového věku“, ale už také Škvoreckého „věku nylonového“. Hudba TOČR proto nemohla nadchnout část generace, hledající alternativu v zakazovaných „západních“ formách populární hudby. V oněch časech to byl samozřejmě rock’n’roll. Tyto posluchače neusmířila ani píseň Barborka  Bedřicha Nikodema na slova básníka Jaromíra Hořce, nazpívaná Waldemarem Matuškou, které oficiální scéna přiřkla označení „český rock’n’roll“, a na příslušném EP proto byl hrdý podtitulek „rock“. Tehdy ještě bývalo zvykem, snad pro orientaci posluchačů a tanečníků, na deskách psát, co rytmickou formou píseň představuje (nejčastěji „foxtrot“). Jen zasvěcenější zájemci sledující na počátku padesátých let populární swingový orchestr Karla Vlacha už znali vedoucího jeho saxofonové sekce, altsaxofonistu, sopránsaxofonistu a klarinetistu Karla Krautgartnera. A od něj a s ním se pak odvíjejí nové stopy našeho jazzu, vedoucí k soudobým vývojovým formám – k modernímu jazzu. Tak se zrodila jedna z nejvýznamnějších osobností našeho jazzu.

Z kolébky přes Brno do Prahy

Rodině poštmistra v Mikulově na Moravě, Krautgartnera, se narodil syn Karel necelé tři roky po první světové válce, 20. července 1922. V osmi letech jej rodiče přinutili učit se na klavír. Na podzim 1935 se rodina přestěhovala do Brna a syn Karel mezi studenty rychle propadl nadšení ze swingové hudby. Inspirací k učení se na klarinet a altsaxofon mu byly hlavně hudební americké filmy, v nichž vystupovaly swingové hvězdy. Jako tehdy kdekomu, imponovali mu klarinetisté Artie Shaw a Benny Goodman. Jejich sólové hlasy byly nositeli chytlavých melodií v novém, jazzovém hávu: swingujícím rytmu, dráždivém frázování as atmosférou svobodného hudebního vyjádření. Vedle vlastního studentského Quick Bandu Krautgartner ještě hrával s různými příležitostnými studentskými formacemi, také ve Slavia Bandu v Králově Poli. Na cestě k angažmá ke Gustavu Bromovi se spřátelil s tenorsaxofonistou Milanem Ulrichem a příští skladatelskou hvězdou, trumpetistou a klarinetistou Alexejem Friedem. Tak se svou láskou k jazzu vstoupil do času druhé světové války. V květnu 1940 založil v Brně saxofonista Gustav Brom swingový big band a kapela měla premiéru 15. června 1940 v hotelu Radhošť v Rožnově pod Radhoštěm. Orchestr začal hrát pravidelně v Brně a sestavu brzy doplnili saxofonisté Věroslav Čudek, Karel Šeda, Eduard Podlásek, Milan Ulrich a Karel Krautgartner, který pro kapelu složil znělku, hranou na úvod, a rozloučení na každém koncertu dodnes. Původní pomalá verze byla hrána do roku 1969, pak byla upravena do rychlejší verze. Krautgartner s kamarádem Ulrichem během totálního nasazení u německé letecké policie sestavili Dixie Club, který začal až po válce hrát v hotelu Passage. Ještě v roce 1945 se však tři jeho členové, Krautgartner, Ulrich a trumpetista Vladimír Raška, odebrali do Prahy ke Karlovi Vlachovi.