Jednoho večera LP 1967 seděli EB, Jindřich Chalupecký, Jiří Mucha a ředitelka Guggenheimova muzea v zadním traktu Galerie Václava Špály a rokovali. Post illa verba dodávám, že ono rokování spělo k vrcholu, jenž fakticky nastal. Proběhl takto: „Právě takového bych zrovna potřebovala,“ prohlásila všemocná šéfová světového umění, zalíbeně pohlížejíc na EB. Na to pravil Jiří … Continued
Jaké by to bylo nuzné žití bez gagu, ať už slovního, či tělesně vyvedeného. Jenže není gag jako gag. Nejlepší gag není donekonečna opakovaný kopanec do šimpánu, jak nám to vcelku zdařile předváděli Laurel a Hardy, ani westernová choreografie, kdy hrdina sestoupí z chodníku do přilehlé louže – a zapadne do ní po pás, někdy … Continued
Je to sen? Donosen? Ptám se, zda se mi to nezdá. Či zdá? Zdá se, že to moje je vysněná spanilá jízda. Nemůže to nebýt sen, když jsem snově unesen. Tudíž sem s ním, sem s tím snem. Post illa verba dodávám, že někdy zeměpisná situace, zejména ta, do níž je našinec vtažen, předurčuje mu … Continued
Odumírá mi okolí, od vnějšího kruhu po ten nejvnitřnější, abych použil výrazivo Maxe Broda. 7. 11. 2022 umřel undergroundový jogín Timpo, zvaný Štefan Hiroš, vlastně je to jmenně obráceně. O den později zesnul filozof Petr Rezek. Post illa verba dodávám, že v mém věku nemůže našinec nemít žáky. Timpo byl můj žák. Oslovoval mne „učiteli“. … Continued
Zlatá léta šedesátá, kdy i Praha stověžatá neměla dost slonovinných věží. Rovněž zlaté roky nulté, kdy umělec pod svým pultem, ať už živ či neživ, nabízel své verše, často bez rešerše. Léta nultá, ale raná. Od jitra rovnou do nitra a tam do příštího rána. Post illa verba dodávám, že v zasvěcených kruzích ví se, … Continued
Dosud mé Postily převážně hostily spíš témata vachrlatá. Je na čase, aspoň zdá se, místo oněch témat s bandou slovních šuhajů vniknout do jinotajů anatémat. Post illa verba dodávám, že nevím, odkud budu za tyto řádky exkomunikován. Dobře víme, že anatéma je ta a nikoli to. Já ji však v rámci básnické licence mohu ohýbat, … Continued
Už jsem se v tomto románě, či jiném, stručně zmínil o své mystifikační svatbě na žižkovské radnici, kde se ženili Jaroslav Seifert, Vlasta Burian a Václav Havel, ten dokonce dvakrát. Začalo to řádnými ohláškami. Oznamovaly, že si vezmu Danielu Pokornou, zatím ještě pochopitelně slečnu. Jenž ona ohláška zaujala otce nevěsty, jež měla podle mého scénáře … Continued
…Sudičky povídaly, že budeš námořník. Tvůj táta jím byl taky a všichni muži kol, než odnesly je mraky na druhý světa pól… Post illa verba dodávám, že tak se pěje navzdory tísni v jedné vykřičené písni. Báseň potvrzuje, že námořník coby centrální figura bývá málokdy totožná sama se sebou. Proto protagonistou našeho antipříběhu není ani … Continued
Času onoho, bylo to tuším za mého prvního londýnského pobytu, mnou samým zvaného „růžové období“, jsem jednou přerušil profesora Richarda Wollheima, když tvrdil, že ani filozof není neomylný, natož papež či jiní preláti, převážně samozvaní. Post illa verba dodávám, že o neomylnosti Wollyho jsem se už v jedné Postile zmínil. „Filozof je neomylný,“ hřímal jsem … Continued
Cokoli řekneme malému dítěti, zeptá se „Proč?“. A když mu vysvětlíme „Protože tak a tak“, zeptá se znovu „Proč?“. Etc. Post illa verba dodávám, že nejlepší je se postupně vrátit k odpovědi na první „Proč?“ a dodat „Ale to už jsem ti vysvětlil.“ Když kladu otázku „Proč?“ sám sobě, třeba „Proč jsem nezbohatl?“, doporučuji si … Continued