Za školu jsem jako dítě tou samou povinné nechodil. Teprve když mi z kádrových důvodů zakázali školu vysokou, nechodil jsem do ní, ale za ni. Někam jsem chodit musel. To, co by mě naučili – anebo nenaučili – na vysoké škole, jsem se učil a naučil sám. Cestou četby a tvorby. Post illa verba dodávám, … Continued
Všechny cesty vedou k místu setkání. Mnozí mají za takové místo hospodu. Moje cesta mě přivedla k sejití s magickou krajinou na jihu Dolních Rakous zvanou Die Bucklige Welt. Post illa verba dodávám, že poněkud indiánsky znějící Kopcový svět (eventuálně Hrbolatý svět) je nepochybně výstižný popis kraje, ale především oficiální zeměpisný název. Nedávno jsem strávil … Continued
Josef Šťastný, můj děda z maminčiny strany, byl správcem Rajské zahrady na Žižkově a zachráncem sochy Píseň, zvané též Budík, od Mistra Ladislava Šalouna. To si cvrlikají ptáci na pražských střechách. Málokdo však ví, že zachránil i tramvaj č. 2, již údajně později s ostatními tramvajemi jezdícími na uvedené lince prodal Harry Jelínek americkému milionáři. … Continued
Londýnské pobyty mi šly k duhu. Duhové byly i barevně. První období (koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let) se v análech zove infračervené, druhé a zatím poslední období (začátkem let osmdesátých) sluje ultrafialové. Otřepaná období jako růžové a modré jsem elegantně přeskočil. Post illa verba dodávám, že podobně jako luna rytmizuje ženu i moře, mé … Continued
Napadá mě, že výrokotvorný faktor „Heutzutage, hierzulande…“ se hodí do krámu skoro každému, hodil by se i samému Goethemu. Do češtiny bychom ho přeložili a v témže jazyce drze dokončili asi takto: „V dnešní době / v této zemi / jsme o sobě / uzemněni.“ Post illa verba dodávám, že kníže básníků tutově nerotuje v … Continued
Co se dělo, to se neodděje. „Ani Bůh nemůže učinit, aby nebylo minulých,“ říká sv. Tomáš Akvinský. Post illa verba dodávám, že podobně je tomu s místem děje. Tedy U zlatého soudku, u jakýchsi Houdků a podobně. Tam se odehrávala zcela jedinečná stolová, podstolová i kolem dokola stolová gymnastika. Umění stolovat totiž nesouvisí jen se … Continued
Kdysi jsem překládal jména svých přátel – někdy i nepřátel – do latiny. Básník a ornitolog Jiří Plaček byl Georgius Praeficus (což je maskulinum od plačky, neznamená to, že by přeložený přítel byl „prefikaný“), jeho jmenovec filozof Jiří Němec byl Teutonicus etc. U Pavla Šruta jsem si nebyl jist původem jeho podivného jména. V nouzi nejvyšší jsem … Continued
V jedněch polobulvárních novinách jsem se dočetl, že facebooková aplikace odposlouchává naše mobily. Post illa verba dodávám, že Pavel Smetáček, když ještě vedl Studijní skupinu tradičního jazzu, měl ve zvyku zdvořile se omluvit, kdykoli při telefonickém rozhovoru pronesl „protistátní“ výrok. „Promiňte, pane odposlouchávači,“ zněla ta omluvná formule. Osobně se domnívám, že odposlouchávání by mělo být … Continued
Tuzemská veřejnost byla seznámena s novou verzí české hymny, kterou „uklohnil“ Miloš Bok na objednávku Českého olympijského výboru v čele s jeho otřesně působícím předsedou. Post illa verba dodávám, že z mé rodné země už víceméně nic nezbylo. Přišla o název. Teď se jí říká Česko, jak posměšně označovali svou vlast rekreanti ROH na plážích … Continued
S rodným městem jsem se v roce 1979 rozloučil výtvarnou mystifikací doprovázenou mystifikací literárně-hudební. (Eugen Brikcius, Můj nejlepší z možných životů, 2012, nakl. Pulchra) Post illa verba dodávám, že v původním bytě přítele Pavla Brunnhofera se tehdy konala vernisáž výstavy mých dětských obrázků. Exponáty jsem doplnil ad hoc zhotovenými olejomalbami. První byla zvětšenina opičky v … Continued