Skip to content

Kant Freud Kafka: Onírico

By Petr Procházka

Migrace je všudypřítomné téma naší doby. Pojem systémová migrace je ve zkratce převod dat aplikací ze starého hardwaru na nový. Tohle připodobnění nás můž směle napadnout nad hudbou španělského muzikanta Javiho Herrery, výlučného autora skladeb v projektu se šprýmařským názvem Kant Freud Kafka. Syn dvojice sólistů Orquestra Simfònica de Barcelona i Nacional de Catalunya v rodinném prostředí … Continued

Gevende: Kirinardi

By Petr Procházka

Polovina občas mírně proměnlivé sestavy tureckého hudebního zjevu Gevende je kurdské národnosti. Už tenhle fakt stačil cenzorským pohůnkům prezidenta Erdoğana k dlouhodobému blokování webů kapely a k zákazům koncertování v jejich vlasti. Členové se tedy museli naučit konspirovat, najít a pak operativně měnit správce webových kanálů tu v Německu, tu v Norsku nebo v Asii. Chvála internetu! A k otázce … Continued

Eyot: Innate

By Petr Procházka

Hned první skladbou Veer – což je komplikovaná slovní hříčka: jednak homonymum k srbskému vir, česky vír, zároveň i odkaz na srbské archeologické naleziště Lepenski Vir (jedno z nejstarších lidských sídlišť na světě) – objasňuje srbské kvarteto, proč mu v hudebních kruzích náleží přezdívka „jazzová Nirvana“. Tento přívlastek s novou deskou přestává být pouhou nadsázkou a styl Eyot takřka … Continued

Pat Mastelotto/Markus Reuter: Face

By Petr Procházka

V naší době, kdy je kvantita příliš často stavěna na roveň kvalitě, bubeník Pat Mastelotto s multiinstrumentalistou Markusem Reuterem (mj. mistr hry na touch i Warr guitar), spojení dosud známé jako TUNER, vsadili všechno na kvalitu a vyprodukovali jediný koherentní track. Někdo to může považovat za problém a třeba se i cítit ochuzen o pestrost … Continued

1982: Chromola

By Petr Procházka

Norské improvizační trio s názvem 1982, což je prostě rok narození bubeníka Skarbøa, připravilo ke svému desátému výročí nové album. Údajně páté či šesté v pořadí (prameny se rozcházejí). Jako je nejistý počet oficiálních nahrávek tria, tak je jisté personální osazenstvo a jedinečná instrumentace: Nils Økland – Hardanger fiddle a klasické housle, Sigbjørn Apeland – … Continued

O.R.k.: Soul of an Octopus

By Petr Procházka

Dva roky po debutu Inflamed Rides přichází O.R.k., toto roztodivné společenství zvědavých hudebních myslí a zároveň čtyř velkých osobností spojených v jednu sílu, s brilantně vypiplaným počinem. Soul of an Octopus je až neočekávaným zdokonalením a jasně zřetelným vývojem kapely jako celku, který překvapuje o to víc při vědomí, že jednotliví členové navrch fungují porůznu v dalších cca … Continued

Aquaserge: Laisse ça être

By Petr Procházka

  Není to jazz ani elektropop, není to Frank Zappa ani Sun Ra se žertujícími samply, není to mlžně barový Serge Gainsbourg ani Tom Waits, dokonce to není ani kříženec Soft Machine s Aksak Maboul či Tuxedomoon, jejichž vzdáleně blíženecké DNA se snaží laboratorně propojit psychedeličtí modernisté Tame Impala. A, jak by z výčtu možných a v … Continued

Pat Mastelotto – bubeník na jaderný pohon

By Petr Procházka

Celý hudební život strávil rozkročený mezi žánry od popu k prog-rocku, od elektroniky k extrémním improvizačním experimentům, od world music do stylově neomezených a opravdově mohutných vln  legendárních King Crimson. Je velký rozdíl „jen“ poslouchat jeho hru z nahrávky a vidět ho živě bubnovat – máte z něj pocit jemnosti v kombinaci s čirou zuřivostí. Spoluhráč z kapely KoMaRa David Kollar o … Continued

Ženy dokumentu – Od Alice Guy-Blaché k Janis Joplin

By Petr Procházka

Vím, jak se cítíš, vím, žes už prošla vším skrz naskrz, tak přisedni si a počítej, počítej své prstíky ty má nešťastná holčičko, malá utrápená dívenko. (z písně Little Girl Blue, premiérované v roce 1935 s hudbou Richarda Rodgerse a textem Lorenze Harta; mezi desítkami interpretů ji nazpívala i Janis Joplin v roce 1969 na svou desku … Continued

Síla a opojení

By Petr Procházka

Na Wikipedii mají Afenginn až hvězdně rozmáchlé heslo. Ovšem člověku s pochopením pro severský, tedy ten nejdrsnější, nejsušší styl humoru (viz třeba Aki Kaurismäki, štěpná ukrutnost Larse von Triera nebo jemnůstky v Bergmanových filmech) je vše jasné. Ten nadhled z půlročního léta i půlroční zimy! Oheň a led. Taškařice a chmura. Vezmu si v příkladu Bergmanovu nepřekonatelnou fresku Fanny a … Continued