Těsně za neratovickým železničním přejezdem, jedete-li směrem od Byškovic, se po levé straně, hned za sportovním hřištěm přilehlé základní školy, vypíná uměle nakupené návrší, na němž se tyčí do elipsy stěsnaná řada menhirů Na první pohled sousto pro dětské hry a fantazii, na pohled druhý pískovcové sousoší, artikulované slovem MILUJI. Málokdo si toho všimne. Sotva … Continued

Zdeněk Baladrán (1973) patří k těm, kvůli kterým zůstáváme v galeriích déle (zvlášť když se jich sejde víc). Pracuje totiž především s videem a sestříhanými kolážemi filmových fragmentů, přičemž čas je do jisté míry i tématem jeho prací. Čas jako kategorie, pomocí které rozměňujeme život na drobné. Čas, který věnujeme studiu jízdních řádů, které nás … Continued

Setkat se s uměním Tomáše Vaňka (1966) v mnohém připomíná situaci, kdy se nad vámi cestou do práce náhle rozsvítí pouliční lampa, kolem které jste předtím prošli snad stokrát bez povšimnutí. Takový okamžik vyvolává pocit nepatřičné osudovosti, je obtěžkán nervózní naléhavostí, nutí se ohlédnout. Podobný zážitek je v lecčems až nepříjemně nepohodlný – teď a … Continued

Václav Hájek (1974) je sice především kunsthistorik a teoretik umění, v současné době učící na FHS UK a katedře filmové vědy FF UK, ale setkat se s ním čas od času můžete i na výstavách coby s aktivním umělcem. Naposledy v pražské kavárně Obratník, kde vystavoval společně s Milanem Starým, o němž byla řeč v … Continued

U výtvarníka a ilustrátora Milana Starého (1970) mne vždycky překvapovala míra pochybností, která mezi ním a vznikajícím obrazem čpěla jako těžko překonatelná vzdálenost, dálka smrštěná na pár neprostupných decimetrů mezi rukou a plátnem. „Ne že by pochyby a jakýsi bazální ponor sebevědomí a jistoty pod hladinou ještě nerozpletených, nezávazných tahů štětcem anebo rydla k tvorbě … Continued

Někdy je o výtvarném umění lepší mluvit tak, aby to nedávalo vůbec žádný smysl. Popřípadě mluvit o něčem úplně jiném. Třeba o lomeném jízdném. Nebo u piva hodit řeč o mariáškách, protože je to tak nějak přiléhavější než rozebírat kupříkladu tašismus a snažit se akademicky podchytit něco, co akademicky podchytit vlastně vůbec nepotřebuje. Protože ve … Continued

„Když ti řeknu, že mám ráda stromy, hýbající se zasmušile ve větru, kostely, věže anebo hroby, tak budu trapná,“ směje se čtyřiadvacetiletá výtvarnice Anežka Hošková (1982), které se nad kresbami španělských oslav Svatého týdne ptám, co má ráda. „Ve Španělsku jsem si stromy fotila, zvlášť když se kývaly v pochmurný šedině. To jsem na ně … Continued

„Mě z vás snad normálně chytnou depky,“ prohodí se smíchem nad chladnoucím kafem malířka Anežka Hošková, která svou souputnici Laďu Gažiovou (1981) ten večer náhodně doprovází. „Mordor,“ mrkne následně směrem k monitoru, na kterém se v reprodukci bezejmenné práce z roku 2004 kolem nešťastně vyhlížející ženštiny stahují mračna a poletují umrlčí hlavy s černými křídly. … Continued

Mám-li být trochu osobní, malíře Jakuba Hoška (1979) si poprvé vybavuji v devadesátých letech, kterak společně se svou sestrou, rovněž výtvarnicí Anežkou, obrážel výstavy či koncerty a z periférie kultury i životního stylu činil už jen svojí přítomností pohyblivý střed. Výrazný typ už tenkrát, člověk si ho pamatoval tak nějak přirozeně. O dekádu později, už … Continued