Skládám hudbu pro psy
By Marek Toman
Jaroslav Kovaříček (1944) je australský rozhlasový režisér, hlasatel a skladatel – z východních Čech. V roce 1968 v Praze jako vysokoškolský student spoluzakládal Společnost pro lidská práva, srpnovou okupaci zažil jako přímý svědek. Coby emigrant neznalý angličtiny přistál v Austrálii, kde se stal prvním rozhlasovým hlasatelem – cizincem. Známý australský novinář a spisovatel Richard Fidler nedávno na rezidenčním pobytu v Praze vzpomínal, jaký dojem na něj dělaly Kovaříčkovy pořady. Jaroslav Kovaříček dnes přednáší o tónech, skládá relaxační a meditační hudbu. Pro lidi i pro psy.
Jak se vám podařilo začít pracovat pro rozhlas, když jste přijel jako emigrant do Austrálie?
Anglicky jsem neuměl vůbec, začal jsem se učit… a dostal jsem místo v rozhlase jako poslíček. V ABC, tedy Australian Broadcasting Corporation. Roznášel jsem balíky, jenže šéf byl vzorový vůl. Nemohl si zapamatovat mé jméno, tak se rozhodl, že mi bude říkat Tome. Mluvil jako člověk z lidu, a odehrávaly se různé trapasy. Řekl mi třeba: „Tom, take this fucking parcel to that fucking music department“, já jsem rozuměl music department a pochopil jsem, co je to parcel. Ale to ostatní už ne. Tak jsem vyjel do příslušné redakce, kde byla hezká sekretářka, která se mi líbila, položil jsem před ni balíček a řekl jí: „Here is your fucking parcel.“ Chudák holka málem spadla ze židle. Nakonec jsem dal výpověď a problémy pokračovaly.
Vzal byste ve své tehdejší pozici jakoukoli práci?
Všiml jsem si třeba, že hledají otvírače ústřic. Řekl jsem si: To umí každý vůl. Jeden krajan mě naučil ten potřebný trik. Tak jsem tam volal a příjemná slečna mi řekla, že platí podle toho, kolik jich otevřu. Něco jsem plácl a ona se zaradovala: Přijďte, to budete mít pět set dolarů týdně. Tehdy měl bankovní manažer týdně sto dolarů. Přišel jsem se tam podívat, tam byli hoši z Itálie, z Řecka, kteří vyrostli u moře, ústřice se jim jenom točily v ruce. Šéf na mě koukl, bylo mu všechno jasné, nabídl mi pár ústřic na ochutnání a poslal mě pryč. Dělal jsem všechno možné, také v knihovně.
A proč jste se vůbec ve Vídni v uprchlickém táboře rozhodl pro Austrálii?
Byl jsem vystudovaný muzikolog a věděl jsem, že o tuto profesi není ve světě zrovna rvačka. I když jsem měl specializaci na sdělovací prostředky, kupodivu ani Američané neprojevili zájem. Australané tehdy lákali lidi a ještě říkali, že jim tam jezdí samí technici a dělníci, ale umělců málo. A já jsem od dětství toužil poznat pacifické ostrovy. Netušil jsem ovšem, že tam zůstanu.
Otvíračem ústřic jste se ale nakonec nestal.
S pomocí jiných jsem se nakonec vrátil do ABC, ale už do techniky. A zase, když se člověk dívá zpátky a něco se mu jeví v daném okamžiku jako mizérie, může se to ukázat jako nesmírně užitečné. Když už jsem pracoval jako režisér, těžil jsem právě z těch svých zkušeností. Jako režiséra mě hned tak někdo z techniků nenapálil, protože jsem znal všechny triky, které na režiséry zkoušeli. Takže to už šlo.
A jak jste se stal hlasatelem?
V roce 1975 udělali ředitelem v rozhlase jednoho kreativního člověka, měl odstartovat stanici v Adelaide a obrátil se na mě, abych mu pomohl. To už bylo jiné kafe. Byl jsem v Austrálii teprve sedm let, takže angličtinu jsem hodně předstíral. Ani mě nenapadlo, že bych dělal za mikrofonem. Nesmysl. V té době ani rodilí Australané nemohli pracovat jako hlasatelé, protože měli akcent, brali jenom Angličany. Já jsem byl první člověk z neanglického prostředí, který začal působit ve sdělovacích prostředcích. Svým způsobem to byla legrace, ale také šílený zápřah. Věděl jsem, že jsem prubířský kámen. Takové zkušební morče. Takže jsem nechtěl zklamat.