U výtvarníka a ilustrátora Milana Starého (1970) mne vždycky překvapovala míra pochybností, která mezi ním a vznikajícím obrazem čpěla jako těžko překonatelná vzdálenost, dálka smrštěná na pár neprostupných decimetrů mezi rukou a plátnem. „Ne že by pochyby a jakýsi bazální ponor sebevědomí a jistoty pod hladinou ještě nerozpletených, nezávazných tahů štětcem anebo rydla k tvorbě … Continued

Někdy je o výtvarném umění lepší mluvit tak, aby to nedávalo vůbec žádný smysl. Popřípadě mluvit o něčem úplně jiném. Třeba o lomeném jízdném. Nebo u piva hodit řeč o mariáškách, protože je to tak nějak přiléhavější než rozebírat kupříkladu tašismus a snažit se akademicky podchytit něco, co akademicky podchytit vlastně vůbec nepotřebuje. Protože ve … Continued

„Když ti řeknu, že mám ráda stromy, hýbající se zasmušile ve větru, kostely, věže anebo hroby, tak budu trapná,“ směje se čtyřiadvacetiletá výtvarnice Anežka Hošková (1982), které se nad kresbami španělských oslav Svatého týdne ptám, co má ráda. „Ve Španělsku jsem si stromy fotila, zvlášť když se kývaly v pochmurný šedině. To jsem na ně … Continued

„Mě z vás snad normálně chytnou depky,“ prohodí se smíchem nad chladnoucím kafem malířka Anežka Hošková, která svou souputnici Laďu Gažiovou (1981) ten večer náhodně doprovází. „Mordor,“ mrkne následně směrem k monitoru, na kterém se v reprodukci bezejmenné práce z roku 2004 kolem nešťastně vyhlížející ženštiny stahují mračna a poletují umrlčí hlavy s černými křídly. … Continued

Mám-li být trochu osobní, malíře Jakuba Hoška (1979) si poprvé vybavuji v devadesátých letech, kterak společně se svou sestrou, rovněž výtvarnicí Anežkou, obrážel výstavy či koncerty a z periférie kultury i životního stylu činil už jen svojí přítomností pohyblivý střed. Výrazný typ už tenkrát, člověk si ho pamatoval tak nějak přirozeně. O dekádu později, už … Continued